Kolonie tučňáků

Po 5.12. benzínka, Río Galegos, 20 m.n.m. (Argentina) - slepý konec ulice u řeky, Comandante Luis Piedrabuena, 25 m.n.m. (Argentina)

Dnes je první den nemoci, kdy se po ránu cítím lépe. Vstávám rozumně, ale i tak jsem stále unavená, kašlu, smrkám a je mi zle od žaludku. Celkově je mi ale lépe a to mi dává naději, že nemoc budu mít brzy za sebou. Týna a Janek taky pořád kašlou, jen Kuba s Joli jsou bez kašle, ale stále trochu unavenější než obvykle.

V porovnání s kamiony je naše obytné autíčko úplný drobeček.

Jako každé ráno jedno z dětí otevře pytlíček adventního kalendáře, Kuba se vrhne na bonbón a holky se pohádají o papírek se šifrou. Úkoly adventního perníčku nikdo moc nečte, na jejich plnění trvám jen já. Každý den to znamená napsat jeden pěkný zážitek na papírek a vhodit jej do sklenice od Nescafé. Sklenici říkáme „nádoba vděčnosti“, což nám připadá ultra vtipné. Ze včerejška nám zbyl úkol adventního perníčku – vzdát se na celý nějakého jídla nebo činnosti, kterou máme rádi. Já se vzdávám kofeinu a den tomu odpovídá – pořád bych spala – po obědě, za jízdy, odpoledne. Je to silnější než já.

Na fotce to není vidět, ale všude kolem argentinských dálnic jsou ploty. Mezi dřevěnými kůly jsou natažení dráty, ten vrchní je obvykle ostnatý. Mají udržet ovce a jiný dobytek v ohradě, ale bohužel brání pohybu volně žijící zvířat jako jsou lamy guanako nebo ptáci nandu.

Bohužel se poměrně často stává, že se jim skok nepovede a dopadne to tak, že lama na něm břichem uvízne a zemře. Takových to nešťastných lam jsme za naší cesty viděli spoustu.

Je to smutné. Možná by stačilo, kdyby ten horní drát nebyl ostnatý?

Dnes nás čeká jeden z dlouhých přejezdů, z Puerto Natales, kde jsme byli včera, je to do Montevide dlouhých a nudných 3000 km. Dnes ale máme to štěstí, že je cestou malý, relativně nově vzniklý národní park Monte Leon, Všimnu si ho v iOverlanderu a pak si dohledám informace i v průvodci Lonely Planet. Vstup je zcela zdarma, jen je nutné se registrovat v rančerské stanici.

Upozornění: Tyhlety chilské pickles způsobují závislost. Už se těším až se vrátíme a já zajdu na nějaký kurz kvašení a pak si je budu dělat sama doma.

Hra pro jednoho, kterou Týna dostala v Nikaraguy od německé rodinky. Občas je fajn ji vytáhnout a zahrát si.

Rangerské stanice je hned vedle silnice Ruta 3. Ve čtyři hodiny se tam registrujeme, pak se vrátíme 6 kilometrů zpět po hlavní a odbočíme po prašné silnici směrem k moři. Člověk by vlastně ani neřekl, že dvacet kilometrů východně od silnice je moře. Krajina se postupně mění z nudné polopouštní pampy na kopcovitou polopoušť. Zastavíme na vyhrazeném parkoviště, ze kterého právě odjela dvě auta, jinak tu nikdo není.

Kuba odmítá opustit auto, ani tučňáci či možnost vidět pumu, jej nenalákají. Omlouvám jej tím, že je po nemoci ještě unavený. Necháme jej tedy v autě a vyrážíme za tučňáky sami. Jejich kolonie se nachází dva a půl kilometru od parkoviště. Trasa vede v podstatě po rovině, což je pro nás tak akorát. My s Joli jsme při návratu už hodně unavené a jsme rády, že jsme v pohodě došly zpět. Tahle nemoc (ať už to bylo cokoliv) nám dala docela zabrat a ještě pořád nejsme zcela zotavení.

Na cedule u vstupu i na několika dalších místech podél trasy upozorňují na přítomnost pumy a kladou návštěvníků na srdce, aby se nepohybovali samy. Držíme se tedy u sebe a vydáváme se k pobřeží. Dovedeme si představit, že kolonie tučňáků je pro pumu jako samoobslužná jídelna – přijde, jednoho si odchytne, sežere a jde zase po svých. Tučňáci jsou vůbec zdrojem potravy pro spoustu dalších zvířat – nejen pro pumy, ale i kuny (nebo tchoře ?), v moři zase pro lvouny, rypouše a kosatky. Je vlastně zázrak, že tu tak hnízdní na pevnině, kde jsou pro suchozemské predátory tak snadno dostupní.

Okolí kolonie tučňáků je lemováno pásem, kde leží jedna jejich mrtvolka vedle druhé.

Zvuky tučňáků jsou slyšet i z dálky. Pak přijdeme blíž a vidíme jejich černobílé fráčky jako pohybující se skvrny mezi nízkými keříky. Cestička je oplocená z obou stran, abychom nechodili tučňákům mezi hnízdy, ale někteří z nich si postavili hnízda hned vedle cesty nebo pod keříky přímo na cestě. Jako první uvidíme mrtvolky tučňáků, kteří posloužili jako potraviny nějakým šelmám. Jejich tu spousta. Pak už se setkáme i s těmi živými.

Setkávání jsou velmi osobní. Tučňáci si svá hnízda hlídají a brání je, my kolem nich musíme projít, většinou se to dá nějak obratně vyřešit, ale jednou kolem nich Joli rychle projde, ale pak se zpomalí, já za ní uvíznu a tučňák má pocit, že jej ohrožuju a tak mne klofne do lýtka. Naštěstí to přes dvě vrstvy látky (pořád je dost zima) skoro nebolí. Výprava je tady dost dobrodružná, i když pumu nespatříme ani my, ani Kuba čekající v autě.

Na noc přejedeme do zajímavě vyzdobeného městečka Comandante Luis Piedrabuena. Zaparkujeme na slepém konci krátké uličky, kousek od nádherně modré řeky. V noci na nás zaklepou policajti a svou libozvučnou španělštinou nás laskavě požádají o přeparkování – voda v řece při přílivu stoupá a mohla by nás zatopit. Přeparkujeme kousek dál , Týna už spí.

Děti během dne napsaly dopisy Ježíškovi. Máme takovou tradici, že je dáváme v předvečer svatého Mikuláše za okno. Mikuláš a andělem je v průběhu noci vyzvednou a odnesou Ježíškovi do nebe. Místo dopisů dají dětem do připravených látkových pytlíčků nějaké sladkosti a ovoce. Letos je všechno trochu jinak, místo dětí dá dopisy za čelní sklo našeho obytného auta Janek, zastrčí je za stěrače a vrátí se zpět dovnitř. Chvíli na to začne zničehonic silně foukat, až se auto chvěje a najednou se blýskne, pár vteřin na to se ozve hrom a pak se přižene krupobití. Během pár minut je celá země pokrytá vrstvičkou drobných krup. Stejně rychle jako se bouřka přihnala, tak i odejde. Janek to jde nafotit a všimne si, že dopisy Ježíškovi už za stěrači nejsou.

O nás Blog

Místa zkušenosti