Jílová stezka
Po 12.9. Al Bosque Hostel & Glamping, 2600 m.n.m. (Kolumbie)
Dnešek strávíme celý v kempu. Využíváme zase jednou rychlé wifi ke stažení dalších zakoupených učebnic, k stažení nějakých filmů a výukových videí. Holky se učí víceméně samy, jen Kuba potřebuje asistenci. Janek mu nadiktuje pár vět a se mnou se učí matematiku.
Kuba dělá školu.
Odpoledne se jdeme projít do lesa pod kempem. Je chladno a lehce poprchá, počasí je tedy spíše nepříznivé, ale už trochu pohybu potřebujeme všichni jako sůl. Trasa je vyznačená i v mapách.cz, ale my ujdeme jen půl kilometru dolů a půl kilometru zase nahoru. Nejzajímavější je, že cestička je vymletá do podloží a je v ní krásně vidět jílové podloží, které mění barvu od světlé nahoře přes oranžovou až po červenou dole. Že se jedná o jíl poznám i já, protože to při chůzi po stezce dost podkluzuje.
Německá obytňák je starší než já.
Když se Kuba a Joli začnou sekat, že už dál nejdou, zůstanu s nimi na místě a Janek s Týnou ještě pár set metrů pokračují lesem. My si zatím hrajeme s jílem -odebíráme vzorky různých barev. Joli se zrovna učí o pravěku a tak si chce z jílu uhňácat Věstonickou Venuši, já bych zase ráda zkusila s dětmi nějaké pravěké jeskynní malby. Nějaké vzorky si děti odnesou zabalené do listů tropických rostliny, pro nějaké se já vrátím se zipovacími pytlíčky. Jak mi na kluzkém jílu uklouzne, odnesu si trochu vzorku i na legínách :-)
Později pak googlím nějaké informace k jeskynním malbám, pátrám po tom, jestli bychom nemohli nějaké spatřit na naší cestě Jižní Amerikou a hledám inspiraci na tvoření s dětmi. Musíme totiž kromě klasických předmětů zvládat i výtvarnou výchovu, pracovní činnosti a hudební výchovu. Tvoření z jílu by mohlo pokrýt výtvarku i pracovní činnosti, zároveň by zapadalo do dějepisu a i trochu do přírodopisu, také by mne to osobně bavilo a naplňovalo.
Janek poslední dny tráví hodně času zařizováním a plánováním posledního úseku naší cesty. Závěrečné tři měsíce Expedice Světu vstříc bychom chtěli strávit v Austrálii. Původně jsme tam chtěli začínat, měli jsme plánu tam nechat lodí přepravit auto a pak tam přeletět letadlem, ale protože Austrálie velmi dlouho nebyla kvůli kovidu otevřená a my jsme nechtěli odjezd na cestu, už dále odkládat, rozhodli jsme se směr cesty otočit – začít v USA a v Austrálii skončit. Na zahájení cesty v Jižní nebo Střední Americe (popřípadě Mexiku) jsme neměli odvahu a musím říct, že jsem opravdu ráda, že jsme začali v civilizovaných USA, kde jsme s autem a sami sebou sžít, a do divočejších zemí jsme se dostali až po tříměsíčním tréninku.
Ale zpátky k Austrálii. Od té doby, co jsme vyrazili na expedici, všem tvrdíme, že máme v plánu poslat auto i do Austrálie. Jenže zkušení cestovatelé v obytných autech nám na to hned odpovědají, že to asi bude hodně náročné – časově, finančně a pak taky hygienicky. Obytné či jakékoliv auto pustí australští celníci na svůj kontinent jen pokud bude dostačně čisté (nezjišťovala jsem si přesně podmínky, ale tvrdí nám to tolik lidí, že tomu věřím). Pokud auto není dostatečně hygienicky čisté, je nutné jej nechat za nemalé peníze vydezinfikovat odbornou australskou firmou. Čím více si toho Janek zjišťoval o přepravě auta z Jižní Ameriky do Austrálie, tím více nás získané informace od této akce odrazovaly - nejen samotná cena, ale i délka přepravy (jeden až dva měsíce) a nutnost čištění (to děsí hlavně mne). Po zvážení všech racionálních pro a proti a po oproštění se od emocí (naše auto milujeme a tolik jsme si přáli ho vidět na australské půdě), jsme dospěli k tomu, že doputujeme do Montevidea v Uruguayi. Tam s autem rozloučíme, posadíme ho na loď do Evropy a bez něj odletíme vstříc dobrodružství v Austrálii.
Poslední dny tedy Janek řeší přepravu auta lodí z Montevidea do Evropy, naše letenky do Japonska a z Japonska do Austrálie, půjčení vhodného auta-obyťnáku v Austrálii, trasu v Austrálii a spoustu další věcí. Do všech plánů a propočtů je třeba zahrnout i Vánoce a to, že děti mají v lednu „zkouškové období“. Tohle opravdu není snadné zadání, ale já mu věřím, že to zvládne naplánovat a zbytek už nějak dopadne.
Večer, když děti spí, se poprvé snažím koupit lístky na Machu Picchu. Už nějakou dobu sleduji na Instagramu profil Cestujeme po Peru, kde jsem už v srpnu četla, že lístky na září jsou vyprodané. Ale teprve teď jsme se dokopala k tomu, abych se na ně podívala. Vymlouvám se na to, že jsme ještě před pár dny nevěděli, jestli auto v pořádku dorazí z Panamy, ale asi jsem se měla podívat hned, jak jsme si auto vyzvedli v přístavu. Takhle zjišťujeme, že na 2. října mají posledních šest lístků a dalších pětadvacet je volných až dvacátého. Snažíme se rezervovat pět z těch šesti, ale než vyplníme všechny potřebné údaje (jména, čísla pasů, data narození), tak nám lístky někdo vykoupí. Docela nás to naštve. Lístky na nejbližší možné pozdější datum (20.10.) nemá cenu kupovat, je to pro nás už moc pozdě.