Jelínci v Naře

St 11.1. Kotori House, Minimi-ku Nishikujo Ukaikojicho 6-18, 601-8405, Kjóto, 30 m.n.m. (Japonsko)

Náš druhý výlet vlakem vedl do městečka Nara za ochočenými jelínky a obří sochou Buddhy.

Dnes vyrážíme na druhý výlet vlakem, tentokrát do městečka Nara, vzdáleného od Kjóta tři čtvrtě hodiny vlakem. Opět se v plánování výletu inspirujeme na webu Earthtrekers. Z ubytování vyrazíme v 9:30 a v Naře jsme chvíli před jedenáctou.

Město Nara (370 000 obyvatel) bylo v letech 710-794 hlavním městem Japonska. V novodobém Japonsku se z Nary stalo regionální obchodní centrum a sídlo vlády prefektury Nara. V roce 1998 byly některé památky zapsány na Seznam světového dědictví UNESCO pod společným označením Památky na starobylou Naru. Symbolem města se stali jelínci, kteří se volně pohybují mezi chrámy a svatyněmi a loudí na turistech jídlo. Jelínci jsou totiž v šintoismu považováni za symbolické poslíčky bohů. Zdroj: Wikipedie.

Hned po vystoupení z vlaku je jasné, že Nara je turistické místo, protože jelínky, za kterými jsme sem vydali, vidíme v kreslené nebo jinak vyvedené podobě prakticky všude – jsou na kanálech, na utěrkách i ručnících, na pohledech. Je možné si koupit čelenku s parůžky či sušenku ve tvaru jelínka.

V tomto outfitu naštěstí stačilo dětem se pouze vyfotit.

Podle plánu zamíříme nejdřív k parku kolem chrámu Kofuku-ji. Chrámy naše děti nijak nezajímají a tak nemá cenu to lámat přes koleno a navštěvovat jeden za druhým, akorát by z toho byly otrávené. Raději si užijeme jelínky. Máme radost už z prvního kousku, který zahlédneme a to ještě netušíme, že u zdroje sucharů jich bude daleko víc.

Ten „zdroj“ musíme chvíli hledat, ale v podstatě stačí jít na místo, kde se jelínci sdružují. Nejsou totiž hloupí a je jim jasné, že je výhodné být přímo u stánku, kde starší paní prodává suchary, kterými je možné zvířata krmit. Koupíme každému z dětí balíček deseti kulatých oplatků svázaných stužkou.

Krmení je dobrodružné. Jelínci, kteří teď v zimě naštěstí nemají parůžky, děti obklopí a krmení se poměrně intenzivně dožadují. S chutí opatrně ochutnávají o oblečení, popřípadě trkají hlavou do dětí zezadu. Naštěstí spíše roztomile než nějak agresivně, ale i tak to naše děti ze začátku dost leká, pokaždé vyděšeně nadskočí a snaží se utéct z jeleního dosahu.

Když jsou jelínci nakrmení, dostaneme hlad i my a zajdeme si do jedné z obchodních pasáží na oběd. Vybereme si úplně obyčejnou restauraci a dáme si obědové menu složené ze zeleného čaje, polévky a hlavního jídla. Joli a Kuba si dají kuřecí prsní řízek a pak si na něm pochutnávají. Řízek je na rozdíl od těch našich o připravený ze silnějšího plátku masa, je zajímavě kořeněný a nakrájený (až po usmažení) na pruhy, aby bylo možné jej jíst hůlkami. Děti vzpomínají na řízky od babičky Magdy a těší se až si je po návratu zase dají.

Zase obšlehneme plán těch Američanů. Na chrámy ale kašleme, děti na ně neužije. Krmíme jelínky nejdřív na jednom místě, pak přejdeme na další místo, kde jsou taky jelínci a chrám. V mezičase si zajdeme na úplně obyčejný oběd – děti mají řízek překrájený na kousky, aby se dal jíst hůlkami – nože tu v příborech domácností nevedou. Jen lžíce a vidličky a jeden ostrý nůž (ještěže si vozím vlastní).

Když už jsme u těch příborů, tak bych chtěla napsat, že na základě obsahu příborového šuplíku ve třech pronajatých japonských bytech, mohu prohlásit, že Japonci příborové nože nepoužívají. Všechny byty byly vybaveny hůlkami, lžícemi a vidličkami. Nože a lžičky tady nevedou. Jsem tedy ráda, že jsem si do tašek zabalila pár nožů vlastních (příborových i ostrých), i když primárně to bylo kvůli těm několika nocím v hotelech.

Tohle není ten hlavní chrám Todai-ji, to je jen vstupní brána do areálu k němu.

U ubytování, která inzerují plně vybavenou kuchyni, jsem počítala s ostrými a příborovými noži počítala. Jenže to jsem se tak trochu přepočítala, protože plně vybavená domácnost v japonském podání znamená zhruba toto: jídelní hůlky, lžíce, vidličky, jeden ostrý nůž, nůžky, drapák, žufánek, nabírací lžíce na rýži, nedostatečný počet misek, talířů, skleniček a hrnků, dvou plotýnková varná deska, pícka na tousty, mikrovlnka. Sada nádobí na vaření skládající se z jedné malé pánvičky, z jedné větší pánvičky a jednoho středně velkého hrnce s poklicí, pánve i hrnec nejsou vybaveny uchy ani rukojeťmi, jen je k nim jedna velká rukojeť, která na ně dá připevnit. V reálu to znamená, že když smažím palačinky na obou pánvích, tak tu rukojeť pořád přendávám z pánve na pánev. Zajímalo by mne, jestli je toto v japonských domácnostech standart (možná kvůli nedostatku místa, ano), ale přijde mi to hrozně nepraktické. Na druhou stranu musím uznat, že nádobí moc nevyužíváme, protože buďto jíme venku nebo si nosíme hotové jídlo koupené v obchodě. Jen kvůli Joli a Kubovi vaříme nudle nebo smažíme palačinky. Jinak by to nebylo potřeba. Konec vsuvky.

Po obědě pěšky přejdeme do parku kolem chrámu Todai-ji. Tady je nejen spousta jelínků, ale i davy lidí. Budova chrámu Todai-ji, byla totiž dlouho největší dřevěnou stavbou v Japonsku. I samotná vstupní brána je obrovská a uvnitř jsou ve stínu skryté dvě osmimetrové sochy strážců. U tohoto chrámu uděláme výjimku – koupíme si lístky a podíváme se dovnitř. Uvnitř je totiž ukrytá velikánská bronzová socha (dle wikipedie největší bronzová socha Buddhy na světě) a tu bychom rádi viděli.

Prostředí chrámu je potemnělé, socha není nijak nasvícená. Atmosféra je taková zvláštní.

Pak už jen dojdeme zpět na vlak, poslední úsek cesty zase běžíme, abychom ho stihli. V Kjótu si koupíme nějaké hotovky v supermarketu (Kuba si rád dává opečený toast s máslem) a hned po příchodu si na nich pochutnáme. Jsme z výletu celí krásně utrmácení.

O nás Blog

Místa zkušenosti