Hierve el Agua

Út 14.6 El Rancho RV Park, vedle města Oaxaca 1555 m.n.m. (Oaxaca, Mexiko) – Roaguía vesnice u Hierve el Agua, 1800 m.n.m. (Oaxaca, Mexiko)

Původní plán zněl – vše sbalit, kouknout na Tulský strom a vykoupat se v Hierve el Agua a k večeru přejet do horských vesniček na sever od Oaxacy. Ale nakonec nám to vypravování trvá nekonečně dlouho a odjíždíme až po rychlém obědě. Dobré na tom všem je, že máme uklizené auto, děti jsou vykoupané, Janek si zaplaval a já si zacvičila. Taky jsem zavolala jedné paní učitelce, napsala email, zástupci ředitele, děti mluvily s dědečky a já s Veselou babičkou. Nezdá se to, ale telefonování zabere dost času a nelze ho odkládat na dobu, kdy jedeme autem, protože to nemusí být dostatečný signál.

Využíváme poslední chvíle na rzchlé wifi a telefonujeme do Česka.

Stefan a Petra před svým expedičním autem. Na cestu vyrazili v roce 2009 (nám se v tom roce narodila Týna). Od té doby cestují po světě. Jen tady v Oaxace se na rok zasekli.

Rodina z Nizozemska. Prodali dům v Amsterdamu, koupili pozemek v Kostarice a teď tam pomalu míří.

První dnešní zastávka je Arbor del Tule – Tulský strom, což by měl být strom s největším obvodem na světě. Stromů je v parku v Tule několik, všechny jsou veliké, ale ten jeden největší je opravdu obrovitánsky široký.

Hurá konečně máme fotku našeho auta s broukem.

Druhá zastávka je v městečku, kde se konaly v neděli trhy. Potřebujeme totiž nabrat vodu, už nemáme vůbec žádnou pitnou, jako vůbec, jen na dně jedné lahve. Vodárna je až pěkně daleko od dálnice, je potřeb aprojet celý městečkem a to hned dvakrát, protože hlavní ulice je v jednom místě uzavřená a nedá se tudíž dojet přímo a jednoduše až vodárně. Chvíli tedy zmateně jezdíme v úzkých jednosměrných ulicích, každou chvíli se vyhýbáme s nějakým zuřivě jedoucím tuk-tukem. Jaou to dost nervy. Po nějaké době se zorientuju a naviguji až k vodárně. Přes garafony nabereme vodu do nádrže, necháme si napustit i pětilitrové kanystry na pitnou vodu. Cestou zpět na dálnici ještě kupujeme další dva kanystříky, protože jeden z našich se rozbil.

Třetí zastávka je mýtné bráně na dálnici a čtvrtá u prodejen a výroben mezcalu. U jedné výrobny zrovna nehezky popohánějí koníka, který chodí pořád do kolečka a drtí agávové srdce. Paní prodavačka si nás navíc vůbec nevšímá. Zamíříme tedy hned vedle. Ochutnáváme nejdřív čistou pálenku – chutná jako slivovice, jen z ní nevoní švestky. Necháváme si nalít ještě nějakou s vylouhovanými bylinkami, ale ta čistá pálenka nám chutná víc a kupujeme si jí litr za 300 pesos.

Popáté zastavujeme těsně před vesnicí, kde by měly být Hierve el Agua. Silnici je tu přehrazená řetězem. Na naší straně řetězu parkuje několik tranzitů, ve kterých odpočívají řidiči, na vesnické straně řetězu stojí pár aut a mužů, kteří nám vysvětlují, že dál s autem nemůžeme, ale do Hierve del Agua můžeme za 20 pesos na osobu. Je to prý jen jeden kilometr. Nebo můžeme jet autem jinou cestou přes Xaagá a dojet až přímo k téhle turistické atrakce. Jenže cesta přes Xaagá je podle iOverlander dost nepříjemná a celkově by to znamenalo strávit ještě asi hodinu jízdou. Joli se to sice vůbec nelíbí, ale balíme vše potřebné na koupání do batohů a chystáme se, že ten kilometr ujdeme pěkně po svých. Vždyť to není zase tak daleko.

Zaplatíme tedy vesničanům za nás pět 100 pesos a pak se nestačíme divit. Mysleli jsme, že je to za vstup do vesnice, ale ono je to za odvoz k atrakci. Nasedáme tedy do auta, kde se nedá připoutat, a jedeme. Řídí kluk, kterému je maximálně čtrnáct let. Vůbec nechápeme, jak je něco takového možné. Řídí dost sebevědomě, naštěstí celý ten jeden kilometr jedeme maximálně dvacítkou po vesnické silnici. I tak jsme rádi, když můžeme vystoupit, zaplatit dalších 50 pesos za osobu za vstup do Hierve el Agua.

Kilometr v autě s dvanáctiletým řidičem.

Projdeme kolem malých restaurací, chvíli bloudíme než se dostaneme na to místo, kam se naše Joli už asi měsíc velmi těší. V našem průvodci Lonely Planet byly dvě krásné fotky z tohoto místa, Němci o něm mluvili, i paní na mýtné bráně se nás ptala, jestli míříme sem. To v člověku dělá dojem, že to bude něco úžasného. Ale realita je jiná. Místo slunečného počasí je zataženo, místo nádherných přírodních bazénů s modrou vodou, tu jsou trochu ušmudlané nádrže s vodou zakalenou, výhledy jsou krásné, ale nějak si je nedokážeme užít. Jediné, co je fajn, je že je tady málo lidí. Kromě nás jen tři větší skupiny.

Vybereme si jeden prázdný bazén, začneme se převlékat a v tu chvíli k němu přijde i jiná rodina s velkými dětmi. Joli se ponoří do vody jako první, pak tam naskáče druhá rodiny a pak teprve pomalu my Kočí. Povídám si chvíli s tatínkem druhé rodiny a jsem překvapená, že mluví anglicky a že je tak milý a slušný. Voda je tak akorát, ani teplá ani studená. Po vykoupání se už všichni převlékneme, chvíli si projdeme a pak už míříme zpátky k autu. Odmítáme odvoz chceme se trochu projít. Na kopcích před údolí prší, ale tady zatím nic.