Grand Canyon - den třetí - Vzhůru do kaňonu

Čt 8.4.  FR 688, kousek od NP Grand Canyon (Arizona) -silnice za BLBABLA, kousek od NP Grand Canyon (Arizona)

V noci mrzlo. Láhev, kterou jsme zapomněli venku, má v sobě trochu ledu. Týna neběhá, čeká nás náročný výšlap, tak šetří síly. Batohy máme sbalené už do večera, což nám šetří dost času.

“Grand Canyon Proudly Recycles” znamená, že všechny odpadkové koše, popelnice i kontejnery jsou označené recyklačním symbolem. Nasypete tam všechny odpadky a doufáte, že se to nějak zrecykluje. Asi to někde na lince přebírají, ale ta představa je dost šílená. Třídění odpadu je na cestách vždy složitější než doma, ale tady v USA jsou veřejně přístupné recyklační popelnice jen v národních parcích.

Auto parkujeme u informací, kde je také hlavní přestupní stanice autobusových linek. My jedeme na začátek South Kaibab trailu, kam se autem nesmí. Využíváme poslední možnosti toalet na nějakou dobu a pak už klesáme serpentýnami dolů do kaňonu. Máme v plánu jít nejdále na Skeleton Point (4,8 km jedna cesta, výškové převýšení 620 m).

První část cesty s námi jde docela dost lidí. I rodiny s menšími dětmi, které tedy odst obdivuju. Cesta je není úplně široká a upravená, je teplo, slunko praží, na některých dětech je vidět, že se bojí té hloubky pod sebou. Naše děti si to naštěstí docela užívají.

Počáteční serpentýny.

Jako první míjíme Ooh Aah Point, kde většina lidí končí. Kousek za ním se Kuba poprvé seká, dochází mu kolik toho bude muset vystoupat cestou zpátky. Naštěstí se nám ho podaří ukecat, všichni společně dorazíme až k Cedar Ridge, kde jsou záchody a větší rovný plácek, kam se vejde víc lidí. Obědváme.

Dělíme se na dvě skupiny – Kuba, Joli a já se vracíme, Týna a Janek pokračují až na Skeleton Point, což je ještě jednou tak daleko i hluboko. Toto rozdělené všem prospěje. Týnu konečně nikdo nezdržuje, Kuba zase nikdo nehodí.

Výstup nahoru (2,4 km, 340 výškových metrů) není tak hrozný, jak jsem si představovala. Obě děti statečnou šlapou, povídáme si, zastavujeme, pijeme, svačíme a dopujeme se hroznových cukrem podle potřeby. V našem družstvu vládne pohoda. Poslední metry Kuba doslova vyběhne, rozhodně si nikde nelehá a nechce se nechat roztrhat kondory, kteří nad kaňonem krouží.

Po výstupu odpočíváme ve stínu a čekáme na autobus, který nás doveze k autu. V autě je kupodivu chládek, zouváme si pevné boty, nazouváme pantofle a míříme na informace. Nemohu odolat, musím si koupit tu krásnou knihu pro děti nazvanou Scenic Science of the National Parks. Doma si knihy vůbec nekupuju, ale tady, kde přístup na internet je velmi omezený, mi chybí informace o přírodě kolem. Ne všechno, co by mne zajímalo, je napsané na informačních cedulích v parcích. Spoléhám tedy na tuto knihu, že se zase dozvíme něco nového a budu moct dělat chytrou před dětmi. V ideálním případě by si v ní mohly holky číst samy.

Téhle knize jsem jako vědec (chemik) nemohla odolat. Je sice pro děti, ale to mi nevadí.

Odhaduju, že družstvo č. 2 můžeme očekávat nejdřív ve čtyři. Takže dávám péct bublaninu (testuju už druhý recept), piju kafe, děti relaxují s mobilem (Kuba) nebo čtečkou (Joli). Taková pohoda v chladivém stínu našeho auta.

Bublanina podle Bjukitchen.

Kafe u Grand Canyonu.

Týna a Janek dorazí naprosto nečekaně hodinu před (mnou) naplánovaným termínem příchodu. Září štěstí, voní potem. Celou trasu ušli za 4,5 hodiny (v průvodci se píše, že to obvykle trvá 4-6 hodin; kdybychom je v první části trasy nezdržovali mi pomalejší, mohli mít ještě lepší čas). Chvíli odpočívají, ale pak přejíždíme na kraj kempu. Dopíráme vodu, vyhazujeme odpadky, všichni se zaslouženě sprchujeme. Sprchovat se tři dny po sobě je luxus, kterého se nám moc často nedostává.

Jelen pije vodu, která stříká bokem, když čerpáme pitnou vodu do nádrže.

Conni nám mezitím poslala souřadnice místa, kde zaparkovala na další noc. Místo, kde jsme stáli předtím, bylo sice nádherné, ale nebyl tam skoro signál. Internetová stránka se sice načetla, ale nebylo možné psát na blog. Naštěstí nové místo je velmi podobné, co se krásy týče, ale je tam internet. Dost silný na dohnání dvou dní na blogu.

Kluci opět zapalují oheň. Grilujeme vepřové maso naložené v marinádě podle receptu z knihy. Moc mi to chutná, ale děti maso nejedí ani s kečupem. Nemá cenu je nutit.

Zkouším další recepty. Fotí Janek a hned to vypadá líp než, když fotím hladová já.

Večerní pohoda v autě. Holky si píší deníku Kuba něco poslouchá a já listuju v nové knížce.

Dáme děti spát a chvilku sedíme-stojíme-mrzneme venku s Conni. Má to tady už víc projeté než my a dává nám nějaké tipy na tábořiště a zajímavá místa. Je to moc fajn, jen kdyby nebyla takové kosa.