El Calafaté

Pá 25.11. benzínka YPF, El Calafate, 258 m.n.m. (Argentina) – vedle mostu, (Argentina)

Ráno klasika – on-line škola a snídaně. Pak přejedeme do města El Calafaté k informačnímu centru národního parku Los Glacieres, jenže to otevírá až v deset, tak se ještě chvíli učíme, abychom využili času. Já nakládám maso, abych ho pak až bude časna oběd nebo večeři jen hodila na pánvičku a osmahla. Na cestách je třeba být flexibilní.

Na informacích je pohledný, ale odtažitý argentinský ranger (vlastně mi přijde, že v Argentině jsou zatím nejhezčí muži, co jsme měli příležitost na cestách potkat – mají černé vlasy, ale často světlou pleť, hezké rysy v obličeji, krásné rovné nosy, najdou se tu i nějací opravdu vysocí. Obecně mi přijdou Argentinci a Argentinky jako nejbělejší národ z celé Latinské Ameriky – spousta z nich má světlou pleť, někteří mají i jiné než černé vlasy), který je skoupý na úsměvy i informace. Dostaneme nějaké mapky a to je vše.

Pak si užijeme chvilku nakupování – celá hlavní ulice je lemovaná obchody a restauracemi zaměřenými na turisty. My zapadneme do prvního krámu, kde prodávají pohledy, a každý si jich vybereme poctivou hromádku (na poslání i na památku), takže jich nakonec kupujeme celkem třicet pět.

Podaří se nám narazit na německou pekárnu, kde si koupíme vynikající čerstvé pečivo – ciabaty a hlavně housky, které jsou chuťově podobné cereálním kaiserkám , které se prodávají u nás. Kuba je z nich úplně unešený. Janek si kupuje zeleninový štrůdl.

Po obědě v autě (pochutnáváme si na tom pečivu), přejedeme kousek za město k muzeu Glacierum. Zítra se pojedeme podívat na ledovec Perito Moreno, tak nám přijde jako dobrý nápad se o ledovcích něco dozvědět. V muzeu nejdřív shlédneme film o „bráně“ , která se u ledovce jednou za několik let vytvoří. Film je doplněný dramtickou hudbou a hodně prožívaným komentářem, který v češtině zněl spíš komicky, ale ve španělštině si to drama užíváme (film je opatřený anglickými titulky). Pak si poctivě projdeme celé muzeum.

Na děti asi nejvíc zapůsobí tunel, kterým procházíme úplně na konec. Tunel je věnován dopadům klimatických změn na naši planetu a je to velmi depresivní.

Pak přemluvím Janka, že se už nechci vracet do města, abychom vyřídili nějakou drobnost, ani že nechci spát v kempu s krásným výhledem (ale s nutností dojet k němu 30 km po prašné cestě). Chci naopak brzy zastavit a dohnat pár drobných restů.

Zastavíme „pod mostem“, asi dva kilometry od vstupu do národního parku. Je tam krásně. Joli si vyrobí elektroskop, Týna nám ukazuje prezentaci o babičce, Kuba řeže a vrtá, já cvičím. Po večeři necháme na chvíli děti v autě a jdeme se projít po silnici.