Domů s pěti přestupy

Cestovní horečka v kombinaci s tím, že jsem se před spaním hodně napila, způsobí, že můj spánek je nejen krátký, ale navíc i přerušovaný. Dvakrát se v průběhu noci musím vydat spícím kempem na toalety. Noci teď v druhé půlce července už nejsou tak zářivě jasné jako na začátku měsíce. Je stále světlo, ale už trochu ztlumené tím, jak léto postoupilo.

Když Janek ráno zamáčkne zvonící budík, vstříkne mi do žil adrenalin a tak nemám problém okamžitě vstát a probudit celou rodinu včetně Janka, který mezitím stačil už zase usnout. Všechno nám jde jako po másle. Děti navzdory nezvykle brzkému rannímu probuzení ochotně spolupracují a nijak neprotestují. Částečně je to tím, že jsou ještě omámené spánkem. Hlavním důvodem ale bude nejspíš to, že se už těší domů do svých pokojíčků a tak mají i ony silnou vnitřní motivaci stihnout letadlo.

Nesnídáme, jen se převlečeme do cestovního, poklidíme postele a pyžama nacpeme do sportovních tašek. Z ledničky vyndáme připravené svačinky a uložíme je do pevné plátěné tašky, kterou už od dob naší cesty kolem světa používáme právě na jídlo na cesty. Je to rituál, která nám dodává jakousi jistotu, stejně jako to, že pasy a letenky máme vždy ve stejné červené látkové obálce.

I ty šedé sportovní tašky, do kterých jsem před chvílí zabalila svléknutá pyžama, už s námi jezdí téměř 15 let. Děti se o nich často vyjadřují velmi nelaskavě. Prý jsme největší socky, protože nemáme nablýskané kufry s teleskopickými madly. Ale my dospělí to máme jinak. Janek je má rád z praktických důvodů. Dobře se tetrisují do kufru osobního auta a v obytňáku, stejně jako doma, v prázdném stavu nezabírají moc místa. Já v nich vidím všechny ty cesty, které s naší rodinou zvládly. Dvěma návštěvami porodnice počínaje, přes týdny strávené na chalupě a v Chorvatsku, až po víc než rok na cestě kolem světa. Tak jako mám černý kufřík na kolečkách spojený služební cestou a ošoupaná krosna mi připomíná cestování v době před narozením dětí, tyhle sportovní tašky jsou pro mne symbolem času stráveného s rodinou mimo domov. Jako mladá jsem nechápala, proč důchodci používají staré mnohokrát opravované nákupní tašky, proč si nekoupí nové, co na těch starých a ošoupaných proboha vidí. Až teď chápu, že tím hlavním důvodem možná není nedostatek financí, času nebo vkusu, ale že jím mohou být právě vzpomínky, které s nimi mají jejich majitelé spojené. Předpokládám, že až nám děti odrostou, naše šedé sportovní tašky přirozeně doslouží, ale do té doby pro mne budou znamenat prázdniny a společně strávený čas. Máte taky taková zavazadla naplněná vzpomínkami? Nebo se téhle nostalgii oddávám jen já?

K ránu na krajinu padla mlha a jí teď míříme na letiště v Keflavíku. Čelní sklo máme zamlžené tak, že skrz něj skoro není vidět. Joli ho musí otřít, aby Janek dobře viděl na silnici. Na letišti zahneme na parkoviště P3 určené pro dlouhodobé parkování. Projíždíme plně obsazenými řadami, kde není ani jedno místečko volné. Když objevíme první prázdné místo, je tak malé, že nemáme šanci na něm s naším obytným autem zaparkovat. Pokračujeme dál a propadáme mírnému zoufalství. V ranní mlze není vůbec vidět, kam až parkoviště pokračuje a nás napadá, že možná nebudeme mít, kde nechat auto. Naštěstí v tom rohu parkoviště, který je úplně nejdál od terminálu, vidíme několik obytných aut a volný prostor kolem nich. Zaparkujeme přes dvě místa a oddechneme si, že i tohle nám nakonec vyšlo.

Nervózní a nevyspalí se vysypeme z auta. Organizuju děti, aby každý věděl, co ponese. Jak čekáme na Janka, až všechno zkontroluje a zamkne, dává se do nás ranní chlad. Rozhoduji, že pomalu vyrazíme napřed mlhou směrem, kterým tušíme vstup do letištní budovy. Do každé ruky chutnu ucho jedné tašky, holky se chopí toho druhého a tak neseme ve třech dvě těžká zavazadla. Kráčíme pomalu a Joli se rozhlíží po letištních vozících Když jeden konečně objeví, už je u nás i Janek. Naložíme na něj všechny čtyři tašky a dotlačíme ho do budovy.

Zjišťujeme, že náš let do Helsinek je o hodinu opožděn. Ničemu to nevadí, na přestup tam budeme mít i tak dost času. S trochou zmatku zvládneme všechny letištní procesy, abychom s pořádným předstihem dorazili ke gatu vypsanému na palubním lístku. Tak si zabereme několik míst, odložíme batohy a po skupinkách si jdeme koupit snídani. My s Jankem si dáme kávu a čerstvé pečivo s výhledem na letadla. Klídek a pohodička.

Poté se vrátíme k našemu základnímu táboru u gatu uvedeného v palubním lístku. Je mi sice trochu podezřelé, že tu téměř nikdo kromě nás není, ale jsem líná to řešit. Pořád si užívám klídek a pohodičku, že nikam nespěcháme a že máme času dost. Pak se stane něco, co nás všechny zvedne z křesílek a donutí v panice běžet na druhou stranu této části letiště. Vlastně ani nevím proč, najednou tak všichni zazmatkujeme a bez většího přemýšlení popadneme všechny naše věci a uháníme po jezdících schodech ke gatu č. 27. Určitě za to částečně může hlášení, kterému špatně porozumíme.

Znáte takové to hlášení, kde těsně před zavřením gatu hlásí, že jim ještě někdo chybí a že se má dostavit, jinak má smůlu a nikam neletí Takové to hlášení, které člověk obvykle poslouchá jen na půl ucha, protože si myslí, že se ho netýká. Tak nám se stane, že v jednom na půl ucha slyšeném hlášení zaslechneme slova „Helsinky“, „gate closing“ a „Kočí“ (naše příjmení). Kdo by v takovém případě nezpanikařil a neutíkal?

Takže utíkáme. Doběhneme na konec chodby, sjedeme po schodech, zahneme doprava k číslu 27 a doběhněme ke gatu. V dálce za přepážkou někdo odchází, jinak nikde někdo, jen nápis „gate closed“. Co teď? To nemůže být pravda, přece nám to letadlo nemohlo uletět. Co budeme dělat? Kolik bude stát pět dalších letenek? Přesně takovéto myšlenky se mi honí hlavou. A pak ještě jedna věc. „Mamí, že ty už přemýšlíš, jak to napíšeš na blog?“, hledí na mě opovržlivě Týna. Když se nevědomky pousměju, Joli tak říká: „Nepiš to tam. Ty jsi hrozná.“ Odhalily mne, dcery moje. Opravdu jsem na to myslela. Už je to tak.

Jenže tohle ještě není konec. Příběh pokračuje a moje myšlenky odpoutají od blogu. Letadlo nám přece nemohlo uletět. Pořád se nám tomu nechce věřit. Ještě chvíli se v panice vyptáváme na letadlo do Helsinek, ještě chvíli se prodíráme davem, než zjistíme, a já ani přesně nevím, jak, že opravdu máme ještě čas a že jsme panikařili zbytečně. Spořádaně se zařadíme se na konec dlouhé fronty, která před gate 27 zrovna vytvořila. Děti se na mne pořád ještě zlobí.

Když nastupujeme do letadla, děti se zase jednou mluví jedno přes druhé a postrkují se. Janek k stewardovi stojícímu vedle něj pronese: „They're not my kids.“  a pak pokračuje za dětmi. Let proběhne v poklidu. Když přistáváme v Helsinkách, prší. Letadlo neskutečně hladce dosedne na přistávací plochu, začne brzdit, naše těla se zapřou do pásů. Najednou tlak povolí. Řítíme se po dráze a cítíme, že letadlo přestalo brzdit. Pak na to pilot pořádně dupne, pásy se nám zaříznou do břicha a konečně zastavíme. Uf.

Když vycházíme z letadla, opět jdou děti uličkou před námi. Janek se loučí se stewardem stojícím už zase u dveří: „Bye, bye.“ Steward ho poznává a s úsměvem na rtech praví: „The kids are still with you.“

Co se vám vybaví, když se řekne Finsko? Zasněžená krajina, sauna, hokej? Mně se jako první vybaví Marimekko. Finská textilní a oděvní značka, která je proslulá především svými barevnými potisky a jednoduchým stylem. Určitě znáte jejich ikonický vzor „unikko“ s obřími červenými květy vlčích máků. Celou tu, co vím, že se z Islandu budeme vracet přes Helsinky, sním o tom, že na letišti bude mít Marimekko obchod a já si v něm něco koupím na památku. Sen se mi splní. Odcházím s bílým tričkem s obřím černým květem na hrudi.

Ve frontě na letištní toalety poslouchám cvrlikání ptáčků a v kabince zase zurčení horského potůčku. Zvláštní.

I letadlo z Helsinek do Prahy má hodinu zpoždění. Zase si dáme borůvkový džus, který je kromě vody jediný zdarma. Jíme zásoby z plátěné tašky a těšíme se, že si v Praze při čekání na vlak dáme večeři.

Když vystoupíme z letadla, Týna se zhluboka nadechne a řekne: „Ach, ten český vzduch? Voní jako knedlíky.“ 

Už jsme skoro doma. Už jen dva přestupy. Airport Expresem přejedeme na Hlavní nádraží. Autobus bez jediné zastávky projede kolem míst, která pro nás hodně znamenají. „Kubo, Joli, tady jste chodili do školky.“ „Jéé, to tady dřív nebylo.“ a „Tady jsem vystupovala, když jsem šla na trénink.“

V nádražní restauraci si dáme večeři – svíčkovou a smažák (a tady dva saláty). Jsme lehce v šoku z množství lidí, tepla a brzkého stmívání. Kuba kouká ven a diví se tomu. „Kámo, tady je tma. Co to je? To neznám.“

Vlak vyjede z Prahy krátce po desáté a do Brna dorazí s mírným zpožděním těsně před jednou v noci. Nám se to hodí, stíháme noční rozjezd a ušetříme taxíky. Děti jsou opět trochu v šoku. V nočních rozjezdech teď v létě chybí studenstvo a o víc si člověk všimne lidí, kteří takhle pozdě v noci jezdí MHD. Není to zrovna výkvět národa. Na druhou stranu na jedno z našich dětí to má i pozitivní vliv. „Mami, já nikdy nebudu pít alkohol. Nechci v noci na nádraží zvracet do odpadkového koše.“

O půl druhé jsme doma. Po celodenním cestování s pěti přestupy. Děti to zvládly na jedničku. Celá dnešní cesta proběhla z jejich strany bez jediného problému, který by stál za řeč. Jsem na ně moc hrdá.