Dlouhá jízda pampou

St 23.11. asi 5 km za hranicemi Paso Roballos Chile-Argentina (Argentina) – Camping y Hostal, Gobenador Gregores, 307 m.n.m.

Ráno není ani on-line škola ani domácí škola. Ráno se sbalíme a vydáme na cestu, hned jak máme síly, což není úplně brzy. Noc byla velmi neklidná. V iOvelanderu se u kempovacích míst neustále řeší, jak moc tam fouká vítr a jak dokonale je tam člověk před ním chráněný. Doteď jsme moc nechápali proč, ale tahle noc nám ukázala, zač je toho větru loket. Ačkoliv by se mohlo zdát, že jsme byli chráněni kaňonem a skalou za námi, vůbec to tak nebylo. Vítr fičel celou a s autem to házelo asi jako když se s vámi houpe plachetnice. Celou noc jsem špatně spala, jak jsem se bála, že se překlopíme. I obě holky nemohly spát. Jak jsem se bála, budila jsem (nechtě) i Janka, takže se nevyspal nikdo. Ani Kuba, tomu zas byla v kabině zima (nato však existuje snadná pomoc, stačí si vlézt k mámě pod peřinu :-)

Ráno šla Týna zase cvičit, když se vrátila, všichni jsme ještě dospávali noc. Místo, aby si na chvíli také lehla a nechala nás v klidu být, začala uklízet. Takové uklízení dělá hluk a budí ze sladkého spánku (doma v Praze bych se nezlobila, kdyby uklízela v kuchyni, ale když máte kuchyni u hlavy, tak je to jiné). Já jsem po noci tak unavené, že po snídani ještě chvíli spím (nutno dodat, že jsem šla spát jako poslední kvůli zápisům do deníku).

Nakonec se přeci jen vydáme na cestu. Chtěli bychom dojet někam do civilizace, což je asi 300 km daleko. Na prvních 90 km po prašné cestě máme průměrnou rychlost 25 km/hod, což je dáno špatnou kvalitou povrchu. Většina trasy je spíše rovná a po rovině, ale povrh je samá korugace nebo je tam naopak volné kamení, které má tendenci odstřelovat do podvozku. Je to velmi, velmi nepříjemné. Cesta vůbec neubíhá. Jediné, co pomáhá je pěkná krajina kolem, spousta pasoucích se lam guanako a také jeden nandu – takový jihoamerický pštros, kterého zahlídne náš pračlovíček Kuba.

Když konečně odpoledne najedeme na asfaltku hrozně se nám všem uleví. Po nějaké době dojedeme do první argentinské civilizace – do malé osady Bajo Caracoles u silnice Ruta 40. V hotelu Bajo Caracoles mají obchůdek a wifi, na kterou se hned připojíme a já rychle něco přidám na Instagram do stories. Koupíme si taky něco dobrého a novou bezdrátovou myš k počítači, protože se nám ztratil token, který ji identifikuje. Je překvapivé, že tam něco takového mají. Taky tam mají spoustu dřevěných prkýnek a ostrých nožů, tipuji, že na stejky.

Po krátké přestávce pokračujeme dál po asfaltce a užíváme si toho hladkého povrchu. Nejedeme ale nijak rychle, protože fouká silný vítr. Ať už fouká z jakékoliv strany, je to problém. Když fouká zezadu, špatně se nám chladí motor a auto ukazuje, že venkovní teplota je 45°C. Stačí zastavit a teplota pomalu klesá až klesne na 15 stupňů, což už je uvěřitelné. Naštěstí nestoupá teplota chladící kapaliny, což raději průběžně kontrolujeme na tachometru. Silný protivítr zase způsobuje, že motor vůbec netáhne. Jedeme maximálně šedesátkou a víc to nejde. Když fouká z boku, je třeba volant držet pěkně oběma rukama, aby nás to nestrhlo mimo správný směr.

Hurá, jsme na asfaltu.

První civilizace po dvou dnech mimo ni.

Stojany polepené nálepkami cestovatelů.

Když dorazíme do pořádné civilizace – městečka Gobemador Gregores – jen si to tam z auta prohlédneme a pak se vrátíme kousek před město do kempu, který všichni doporučují. Je tam čisto, horké sprchy a (nestabilní) wifi. Nic víc nepotřebujeme.