Další dlouhý den v busíku

Ne 5.3. odpočívadlo 10 km Peg, Eyre Highway, 100 m.n.m. (South Australia, Austrálie) -odpočívadlo Caiguna East Freecamp, Eyre Highway, 100 m.n.m. (Western Australia, Austrálie)

V noci překvapivě trochu pršelo, v dálce na stromy se blýskalo a tak jsme probudili Týnu a odvedli ji ze stanu k nám do auta. Bylo to už nad ránem a moc jsme se kvůli této akci nakonec nevyspali.

Obytňák pro rodinu se čtyřmi dětmi. Ultra hyper deluxe version :-)

V poušti uprostřed ničeho má život trochu jiná pravidla než jinde.

Hlavní dnešní zážitkem je přejezd hranice do Západní Austrálie a s ním očekávaná karanténní prohlídka vozidla. Dopoledne dojíme poslední rajčata, okurek i papriku. Nechávám jen pytlík mrkví. Podle instrukcí v letáku, loupu obě cibule i česnek a ukládám je v krabičce do lednice. O živém kvásku se v letáku nic nepíše, ale sklenici s ním stejně raději schovám v ledničce za kelímky s pomazánkovým máslem a mísu s kynoucím těstem ukryju do košíku pod ručníky.

Často se ani nenamáhají ty ceduje dávat průběžně.

Na ovocno-zeleninovém checkpointu

Za dovolenou se v Západní Austrálii jezdí ZÁSADNĚ s lodí na střeše.

Eucla - bývalé sídlo důležité telegrafní stanice spojující Západní Austrálii se zbytkem světa.

Její ruiny již pohltilo postupující moře posouvající duny dál a dál do vnitrozemí.

Na fotce je jeden emu.

Na soupravy je limit 42,5 metru. Couvat bych s tím nechtěl.

Na hranicích se zařadíme do fronty za jiné cestovatele a čekáme až na nás přijde řada. Pracovnice kontrolují vozidla před námi a pozorujeme je, jak odnášejí pytlíky s rajčaty či krabice s palivovým dřívím. Když na nás přijde řada, ukazuji pytlík s mrkví a pak z ledničky vytáhnu krabičku s cibulí. Janek vtipkuje, že jsem brožurku studovala dvě hodiny a ptá, jestli jim v Západní Austrálii nevadí jihoaustralské pivo. Pracovnice nám zkontroluje zběžně ledničku a můžeme jet. Mám radost, že máme na zítřek aspoň trošinku čerstvé zeleniny. Vždycky si totiž vzpomenu, jak to bylo nepříjemné v Torres del Paine, když při přejezdu z Argentiny do Chile zabavili úplně všechno a v obchodě za hranicemi se skoro nic nedalo koupit. Byla jsem tehdy nachlazená a snila o čerstvém pomeranči.

Kontrola těsta.

Busík má malou nádrž na užitkovou vodu – jen asi 50 litrů. Pitnou vodu vozíme v pěti pětilitrových kanystrech. K tomu jsme si v obchodě v Ceduně koupila dva desetilitrové jednorázové kanystry s pitnou vodou. Jeden za 6 dolarů. S našimi žíznivými dětmi to moc vody není a tak jsme se docela báli, jestli bude možné vodu někde cestou dobrat – ať už tu užitkovou nebo pitnou. Nakonec to takový problém není. Třeba dnes nabereme na toaletách z umyvadla deset litrů užitkové vody (napustíme ji do litrové lahve a z ní ji přelejeme do kanystrů a ty přelijeme do nádrže v autě). Deset litrů pitné vody koupíme na stejné benzínce – stačí vhodit do speciální skříňky dvoudolarovou minci a z kohoutku na stejné zdi se automaticky spustí voda, kterou chytáme do kanystrů. Jinde jsme si všimli v, že je možné koupit stejné desetilitrové balení vody jako jsme si pořídili v poslední civilizaci, ale za trojnásobnou cenu tj. asi 25 AUD. I sprchy za drobný poplatek jsou tu poměrně časté, takže ani očista horkou vodou není problém.

Joli s “nadšením” pomáhá dobírat vodu.

Už podruhé zkouším zadělat na kváskový chléb. Celý den pak napjatě sleduju, jak těsto nekyne a jsem zase zklamaná, že jsem něco popletla. Přitom oživený kvásek poslední den bublal jako o život, ale po přimíchání do těsta jako by ztratil sílu. Nakonec těsto přeci jen trochu nabyde, rozhodně o dost víc než při prvním pokusu. I tak večer raději peču ještě klasické bulky, protože chléb už nám téměř došel a nejbližší supermarket je 400 km daleko.