Australská městečka

Út 28.2. Mallee Fowl Restaurant and Camp, Berri, 50 m.n.m. (South Australia, Austrálie) – Discovery Holiday Park Port Augusta, Port Augusta,  15 m.n.m. (South Australia, Austrálie

Celý den jenom jedeme a zastavujeme, co nejméně. Na oběd si zajdeme do pekárny v jednom moc příjemném městečku Burra. Je to asi poslední opravdu příjemné a milé městečko na několik dalších dní.

Australská městečka je obecně hezká na pohled. Většina důležitých budov lemuje hlavní silnici. Najdete tam radnici, informační středisko, obchod se potraviny či smíšeným zbožím, pár dalších obchůdků, dobročinný bazar, knihovnu, nějaké společenské centrum a kavárnu nebo pekařství. Domy nejsou tak staré jako u nás, ale mají své kouzlo a styl. Oproti americkým městečkům nám ta australská připadají taková lidštější, lákají k procházení a potkávání se. Nahlížení do obchůdků. Líbí se nám, že ne vše je tu řešeno jen nákupními centry nebo pobočkami velkých firem, které mají své obchody na krajích měst.

V kavárně i v pekařství se často podávají kromě kávy a čerstvě upečeného pečiva i obložené housky, wrapy, masové koláče apod. Pokud si chcete dát rychlou svačinu nebo večeři je to skvělé místo, kde není moc draho a jídlo je čerstvě připravené. Někdy přímo před vašima očima. Třeba jako dnes, kdy si můžeme u pultu vybrat, jakou pomazánku nám na vybraný kousek pečiva namažou a čím další ho obloží.

Vybíráme si oběd.

Kolem čtvrté dorazíme do kempu v Port Augusta, ve městě na pobřeží. Vybrala jsem ze dvou možností ten, který měl lepší recenze a hlavně v něm byl bazén. Zaplatíme 65 dolarů (oproti 95, které chtěli včera v jiném kempu, je to sympatická cena), zaparkujeme u vysokého plotu s ostnatým drátem a je to. Volné odpoledne a večer jsou před námi. Holky se vykoupou a pak se mají on-line hodiny. Já běhám kolem vaření, odmrazuju po týdnu už zase ledničku, nosím holkám nabíjecí kabely. Najdu si i čtvrt hodinku na cvičení. Kuba se zašije na prolézačky a celou dobu je na wifi.

Když konečně děti zalezou do stanů a postelí, když je konečně chvilku klid, zapnu si počítač, že budu psát deníkové zápisky a soubor, do kterého jsem ještě včera psala další pokračování, nenajdu v tom stavu, v jakém jsem ho uložila. Chybí zapsaných posledních 14 dní. Mám pocit, že mne švihne. Soubory poctivě ukládám každých pět minut. Není možné, aby se něco takového stalo. Chvíli se pokouším soubor najít v tom stanu v jakém jsem ho uložila, ale je to marné. Předávám počítač Jankovi, ať s tím něco udělá a celou dobu nadávám. Už fakt nemůžu. Nezastavila jsem se celé odpoledne a teď ještě tohle. Dva týdny večerní práce v tahu. Je mi jasné, že za to může ten debilní (promiňte) Onedrive. Už jsem Janka několikrát upozorňovala na to, že je s ním problém, že evidentně nefunguje tak, jak jsme si představovali, že by měl. Teď zřejmě došlo k tomu, že se nejnovější veze souboru na mém počítači přehrála starší verzi souboru z počítače Týnina.

Po hodině a půl se Jankovi podaří někde v „matrixu“ ten soubor najít. Je to úleva, ale mně se vůbec neuleví.  Jsem naštvaná. Další večer, kdy jsem nic nezapsala. Další den ve skluzu. další den plný stresu za námi a pravděpodobně i před námi.