Capitol Reef

Út 29.3.  River Ford Cathedral Valley (kousek od Capitol Reef, Utah) – Capitol Reef –BLM těsně před západním vjezdem do NP Capitol Reef (Utah)

Označení místa, kde jsme strávili noc. Naše auto je úplně vlevo.

Ráno je stále zataženo a docela zima (2°C, ale postupně se oteplí na 10°C a během dne i na víc). Snídáme bublaninu s jahodami, kterou jsou upekla včera večer. Joli ochutná a dál ji odmítá jíst. Prý divné těsto a divná drobenka s ovesnými vločkami. Mám v plánu zkoušet různé recepty, snad se mi podaří najít nějaký, který bude chutnat i jí.

Jahodová bublanina k snídani.

Poznáte co to je za rostlinu?

Vyrážíme směrem do národního parku Capitol Reef. Stačí najet na silnici Utah 24 a za chvíli do něj vjíždíme. Park je protáhlý a silnice jej přetíná napříč. Zhruba uprostřed je návštěvnické centrum. Než se tam dostaneme několikrát zastavíme na focení.

Co národní park, to nějaká novinka na záchodech. V Guadalupe Mountains se topilo, v Arches měli turecké záchody a v Capitol Reef mají záchody genderově neutrální. Trochu se bojím, co nás čeká v Grand Canyonu. Nepochybuji o tom, že to bude něco velkého …

Co je mají všechny záchodky v národních parcích společné? Jsou tam vylepené ty nejdůležitější informace - v Guadalupe Mountains to bylo, jak se máte chovat, když potkáte pumu, a Capitol Reef jsou uvedené pokuty za graffiti na skalách.

Víc než příroda mi přijde zajímavá historie lidského osídlení tohoto zvláštního místa. Příroda tu vytvořila další z kaňonů, kterých je v Utahu spousta. Toto místo je speciální v tom, že zde v kaňonech teče řeka Fremont a Sirný potok. Kolem těchto vodních toků je místo tak akorát na malá políčka. Indiáni, kteří tu žili až do roku 1500, zde pěstovali kukuřici, dýně a fazole. Do skal kolem vyryli stylizované obrázky zvířat a lidí. Když Indiáni odešli, byla oblast dlouho neosídlená, teprve v polovině 19. století sem přišel armádní zaměstnanec Fremont, který místo prozkoumal a zmapoval. První bílý osadník si postavil svůj srub v roce 1880 a po něm přišli mormonští osadníci, kteří v údolí začali pěstovat ovocné stromy (třešně, jabloně, meruňky, ..). Mnoho let tu žili ve velké izolaci (všude kolem je totiž děsná poušť). Teprve po druhé světové válce s rozmachem automobilismu začali do CF jezdit turisté. Poslední Mormon se odstěhoval v roce 1968, ale o ovocné sady se tu stále pečuje a v době sklizně je možné si nějaké ovoce natrhat.

Jarní květena na poušti.

Tohle je takové moje podzimní kvítko.

Woolly Locoweed, česky chlupatý kozinec, jedovatá rostlina.

Když přijíždíme k návštěvnickému centru, začíná pršet. Kupujeme si samolepky a pohledy, necháváme si poradit, kam jít na výlet, a fasujeme tři sešity s úkoly. Děti se už na ně těší. V rámci prvního úkolu, je třeba se účastnit programu s rangerem nebo shlédnout film, který tam promítají. Koukáme tedy v malém kině na film, prohlížíme se maličkou expozici a odjíždíme na začátek naší dnešní pěší trasy. Chceme jít ke Cassidy Arch, což je kamenný oblouk vysoko v útesu, který je pojmenovaný po slavném bankovním lupiči Butch Cassidym. Ten si tu prý ukryl svůj lup (jestli jsem to v průvodci správně pochopila).

Cestou na začátek trailu.

Na parkovišti si dáváme rychlý oběd, Janek si ještě povídá s jedním pánem, který čeká na svou ženu a děti, kteří šli na výlet bez něj. Pánova babička a dědeček pocházeli z Československa, které opustili v padesátých letech. Pán vzpomíná na knedlíky a kašičku s máslem a cukrem, kterou mu babička vařila k snídani. Prý se vaří z plnotučného mléka (to pán několikrát zdůraznil) a z „cream of wheat“. Úplně z toho dostanu chuť na krupičnou kaši. Týna si vzpomíná, že „cream of wheat“ někde opravdu viděla. Tak až budeme příště nakupovat, nesmím zapomenout se kouknout vedle ovesných vloček.

Američan s českými předky.

Vyrážíme na cestu. Prvních pár desítek metrů kráčíme korytem občasné řeky, poté pěšina odbočí do svahu a už stoupáme po úbočí útesu. Pěšina je naštěstí do široká a tím pádem i bezpečná. Postupně stoupáme až se nám za jednou zatáčkou ukáže v dálce oblouk, ke kterému míříme.

Část další cesty už vede víme méně po rovině po oblých skalách. K oblouku se dostáváme seshora, můžeme skrz něj zírat dolů do údolí, což je dost děsivý výhled. Teoreticky je možné po oblouku přejít, ale fouká vítr a je pod ním taková hloubka, že jen představa, že po něm někdo jde mi dělá zle.

Oblouk už je v dálce vidět.

Cassidy Arch seshora.

Hledejte Kubu.

Skály jsou plné struktur.

Odpočíváme a svačíme. Cesta zpět dolů utíká rychle, rozhodujeme se, že budeme ještě kilometr pokračovat korytem občasné řeky, abychom se dostali do úzké části kaňonu. Kuba už začíná být unavený, nejužší část kaňonu je zhruba po 1200 metrech, což už je nad jeho síly. Dojde tam, ale cestou zpět se vleče. Janek jde s holkama napřed, chtějí ještě dodělat pár úkolů ve sešitech, aby děti dostaly odznaky pro mladé rangery.

Nakonec dorazíme k autu i my dva s Kubou. Rychle vše porovnáme a vyjíždíme k návštěvnickému centru, abychom to stihli do pěti. Dojedeme tam (opět prší) ve tři čtvrtě, ale oni už mají zavřeno. Měli jen do půl páté. Musíme tedy přijít zítra ráno, všechny děti po odznacích dost touží.

Plnění úkolů v sešitcích pro mladé rangery děti dost baví. My to bereme jako školu - mísí se tu přírodověda, dějepis, zeměpis a angličtina.

Přejíždíme je kousek za hranice parku, kde je neoficiální tábořiště. Je tu jen pár jiných aut. Vybíráme si místo s výhledem na vesnici v dálce. Vařím večeři, pak s Joli cvičíme, Janek vypouští dron. Před spaním si čteme o dalším národním parku.

Na noc zastavuje kousek za hranicí národní parku. Mezi horninami vyvřelými (ty černé balvany) a usazenými (všechny ostatní)