Vracíme se do kempu

Ne 22.5. Playa Santa Maria Public Beach Parking Lot (Baja California, Mexiko) – Campestre Maranatha, před La Paz (Baja California, Mexiko)

Ráno bere Janek Týnu a Joli na hotelovou pláž. Já mezitím asi poklízím auto, už ani nevím. Opravuju chyby na blogu – dětem hodně záleží na tom, v jakém pořadí jsme spatřili ježíky. Poté přejíždíme na jinou pláž. Chtěli bychom do Los Barriles, což nám doporučoval Randy, chlapík, co nám opravil auto prkýnkem, ale nakonec zastavuje už dřív v místě, které se jmenuje Buenavista. Projíždíme po prašné silnici plné retardérů přes vesnici. Pod stromy odpočívají krávy. Silnice končí na pláži. Jsme tam kolem dvanácté, jako jedni z prvních, tzabíráme jednu z volných palap.

K obědu grilujeme poslední (třetí) várku halibuta. Pořád je tak dobrý, stačí ho zakápnout šťávou z limetky a je to. Citron jsme tady v Mexiku úplně přestali kupovat, limetky jej nahradí – hodí se do černého čaje, koka-koly i na rybu. Jen do buchty bych raději použila citron.

Koupeme se. Povrchová vrstva vody je nádherně teplá, ale když člověk zaberu trochu hlouběji, tak je voda pěkně studená. Spatříme zase několik ježíků.

Obratník Raka.

Mezitím na pláž najíždějí mexické rodiny. Kromě nás tu nejsou žádní gringové. Maličko je pozorujeme. Rodinka pod palapou vedle nás nemá žádné vybavení. Starší paní leží v riflích a tričku rovnou na písku. Přijde mi to zvláštní. Ostatní rodinky mají aspoň nějaká křesílka nebo deky.

Kuba vylovil z moře láhev s pivem.

Mexičané obvykle jezdí hodně plnými auty. Není neobvyklé, když z klasického osobáku vystoupí šest lidí, na předním sedadle sedí dvě děti nebo se na korbě pick-up veze několik dospělých – ať už dělníků nebo členů rodiny. Takže když na pláž dorazí takové nacpané auto a chce kousek popojet hlubším pískem, má trochu problém. Zvláště Janek si pozorování jednoho takového případu dost užívá. Člověk by čekal, že někdo z auta vystoupí, aby mu ulehčil nebo dokonce zatlačil, ale nic takového se nestane (a to tam sedí mladý silný kluk). Auto je uvízlé v písku, dokud se pán od vedlejší palapy nezvedne a nacpané lidmi k prasknutí ho neroztlačí.

Jinak musím říct, že jsem překvapená, že Mexičané nejsou tak hluční, jak jsem si představovala. Nebo jsme zatím nepotkali ty pravé. Přijdou mi vlastně podobnější Čechům než Američané. Prostě se normálně baví mezi sebou, smějí se, nemají tendenci k nám pořád chodit a chválit nám auto. Je mi to nějak milejší. Jediné případy, kdy se chovali opravdu hlučně, je když přijede na pláž mladý pár – zastaví auto, sednou si do kufru a pustí si rádio na PLNÉ pecky. Že jim nevadí, že my parkujeme kousíček od nich, mne nepřekvapuje, ale že na druhé straně našeho auta parkuje druhý takový pár se zálibou v hlasité hudbě, mně fakt pobavilo. Podle toho, jestli jsme šla vpravo nebo vlevo auta, jsem poslouchala tu nebo tu mexickou hudbu. Naštěstí oba páry s produkcí asi hodinu dvě po setmění přestali. V deset večer byl klid.

Joli se hodně těší na kanadské děti, které tráví poslední dny v našem oblíbeném kempu. Celý den nás popohání, abychom tam už jeli. My bychom raději zůstali na pláži, užili si koupání a sluníčka. Podléháme ale jejímu nátlaku a vyrážíme zpět do kempu. Cestou bychom rádi koupili pitnou vodu, ale je neděle odpoledne, všechny vodárny mají zavřeno.

Los Barriles.

V kempu je krásně. Nechápu, že takový kemp může být tak levný (300 pesos za noc). Zaměstnanci neustále uklízejí toalety a sprchy, zalévají palmy a jiné rostlinstvo, všechno funguje. Je tu také velmi příjemné klima – na noc se pokaždé ochladí a příjemně rozfouká, dopoledne ještě trochu pofukuje a je chladněji, teprve po poledni se udělá vedro, ale to se dá vydržet nebo se mu se vyhnout (odjet na nákup, skočit do bazénu). Tenhle kemp je fakt skvělý na zotavení po náročnějších úsecích cesty nebo na nabrání sil. A spousta lidí to tam tak opravdu dělá – pár vedle nás opravuje střechu na autě, jiná auta jsou tak strašně zaprášená, že je na první vidět, že se jejich majitelé vrátili z nějakých náročných podmínek.

Krajina cestou k La Paz.

Joli je nadšená, že se může starat do dvouletého Damiána. Bere na hřiště a hraje si s ním.

Večer bychom chtěli plánovat pobyt v opravdovém Mexiku, ale nedaří se nám dát děti dost brzy spát a když konečně usnou, už jsme na takové věci moc unavení. Užíváme si wifi, já cvičím, píšu na blog, Janek si vybírá, jaké auto si koupí, až se vrátíme do Česka (nutno dodat, že si tento relax opravdu zaslouží, auto řídí výhradně on a řízení v Mexiku je náročné na pozornost).