SeaWorld

Dnes je náš poslední den v USA. Rozhodli jsme se, že vyrazíme do oceánského akvária nazvaného SeaWorld v San Diegu. Lístky jsem se snažila koupit dva dny předem, ale z nějakého důvodu nešlo zaplatit ani jednou ze tří platebních karet, které jsem zkoušela. Když lístky kupujeme dnes, jsou o 20 dolarů dražší (každý z těch pěti) než před dvěma dny. Lístky na následující den bychom koupili dokonce o 30 dolarů levněji. Ale nedá se nic dělat, můžeme jen dnes. Zítra večer už musíme být za hranicemi.

vstupujeme do Sea Worldu.

Před lety jsem byla v akváriu v Lisabonu a později v Sydney, v obou to bylo úžasné a zaměřené čistě jen na zvířata. To Američani k tomu přistupují jinak a kombinují akvárium se zábavním parkem. Takže jsou tam jednak obří akvária a bazény se mořskými živočichy, druhak horské dráhy a k tomu navíc ještě cvičená show se zvířaty.

Parkujeme na parkovišti pro autobusy a obytná auta. Dál už jdeme pěšky, všechno jde pěkně hladce, není tu moc lidí.

Kosatky jsou obří, ale z fotky to není vidět.

Ještě jednou kosatky, tentokrát seshora.

Delfíni.

Nejdřív zamíříme ke kosatkám, pak k delfínům a pak už si Kuba vyprosí první horskou dráhu. Složitě nacpeme batohy do dvou zamykacích skříněk a zaplatíme za ně. Pak vyrazíme na dráhu Electric Eel. Není tam vůbec žádná fronta, přijdeme na řada prakticky v okamžiku, kdy dorazíme na místo, kde se nasedá.

Electirc eel. Tahle horská dráha nám fakt nesedla.

Nasedneme a pak to začne. Nejdřív jen kousek couváme do kopce, pak se vracíme, pak zase couváme z kopce, pak už se to rozjedeme, zavíráme hrůzou oči, abych neviděla, že jsme několikrát úplně vzhůru nohama a jen pořád vykřikuju na Kubu, ať se drží. Tahle dráha mi fakt nesedla. Sice jsem si naštěstí nevykloubila žebro jako tehdy na Floridě, ale podruhé už bych na ni nikdy nešla.

Journey to Atlantis - tahle dráha byla pohodová a překvapivá zároveń.

Jenže Kuba prosí dál a je dost neodbytný. Batohy máme uložené ve skříňkách, fronty nejsou žádné, využíváme toho tedy a zamíříme na nejnovější dráhu Emperor, pojmenovanou po tučňáku císařském. Dráha se chlubí tím, že je nejvyšší v Kalifornii, ale navzdory tomu vypadá o dost pohodověji než ta předchozí. I tak to Janek vzdává. Někdo, ale dětmi jít musí, že …

Naštěstí nás dobře připoutají do pohodlných sedaček, to mám ráda. Cítím se bezpečněji. Vyjedeme do výšky (ale ne kolmo), pomalu obkroužíme vodorovný půlkruh, z té výšky je krásný rozhled na celé město. A pak to přijde. Vozíček zpomalí, až skoro zastaví, pak se přehoupne přes hranu, sjede jen malinký kousíček a zase se zastav – zíráme téměř kolmo dolů od sebe. (Ruce se mi potí hrůzou, i když píšu tyhle řádky). Pak zavírám oči a začínám zhluboka dýchat. Dýchám pravidelně, jsem celá uvolněná, jen vnímám, jak kolem mne proudí vzduch a děti křičí. Když po chvilce (opravdu je to jen chvilinka), zpomalíme, oči otevřu a je mi super. Žádné vyklubené žebro, nic. Prodýchala jsem to jak kontrakce u porodu, vlastně o dost lépe.

Hladím si ostrorepa tu žijící fosilii, kterou jsme viděli na Floridě.

Když už máme ty batohy ve skříňkách, vyzkoušíme ještě jednu dráhu, která z části vede vodou. Ta není tak náročná, ale je dost napínavé nevědět, co člověka čeká, takže tu si užijeme zase jinak.

Kuba si hladí rejnoka.

Kuba je uspokojen, můžeme jít na zvířátka. Postupně obejdeme skoro všechno – show s delfíny, žraloky, mořské želvy, pohladíme si rejnoky i ostrorepy.

Tučnáci jsou za sklem, protože tam mají zimu.

Nejvíc se mi líbí v arktickém světě, kde jsou tučňáci, obrovští (ale fakt obrovští) mroži a hlavně běluha. Velká bílá velryba. Mámě štěstí, přijdeme akorát, když je show diváky. Tahle show je ale jiná. Ošetřovatelka je starší paní, nemá na sobě slušivý černý neoprénový obleček, ale normální oblečení a holínky. Je vidět, že mezi ní běluhou je velmi silný a blízký vztah. Je to úplně jiné než s delfíny a později s kosatkami. Paní se velrybou mazlí a velryba vypadá děsně spokojeně.

Běluha.

Pak už musíme spěchat na vystoupení s kosatkami, které se odehrává ve velkém amfiteátru. Show je na sekundy přesně secvičená a načasovaná, kombinace promítaného videa, slovního doprovodu a hlavní kosatek, která se vynořují přesně tak, kde mají, skáčou salta, plácají ploutvemi, až stříkají na diváky do desáté řady. Je to silný zážitek.

Úplně nakonec si ještě zajdeme na jednu horskou dráhu. Týna hlídá batohy na lavičce pod ní, my ostatní jdeme do toho. Potom si prohlížíme fotky z jízdy, které nám vyfotil automat. My s Joli na fotkách se zavřenýma očima prodýcháváme, Janek křičí a Kuba má oči do široka otevřené a na tváři úsměv od ucha k uchu. To nepochopíš :-)

Horská dráha Emperor.

Pak už jen zpátky do kempu, osprchovat se a jít do hajan. Zítra bude náročný den.