Pryč z velkoměsta

Ne 5.6.  hotel Senador, Ciudad de Mexico, 2236 m.n.m. (Ciudad de Mexico, Mexiko) – Río Frío de Juárez, 2950 m.n.m. (México, Mexiko)

Ráno na pokoji sbalíme všechny své věci, naposledy se osprchujeme, Týna si zacvičí jógu, Janek skočí do pekárny pro pečivo (ale pekárna má zavřeno, kupuje tedy někde na ulici čerstvé housky mexického typu) a v deset hodin odjíždíme z hotelové garáže. Míříme ještě naposledy k Evě Kubátové – chceme jí ukázat naše auto a máme od ní slíbené, že nám věnuje nějaké mexikopedické samolepky, abychom si je nalepili na auto a děti do deníků. Nálepky jsou tedy v Mexiku vzácné zboží, jen naprosto výjimečně se nám podaří nějakou sehnat.

Cestou k Evě ještě objíždíme budovu knihovny Biblioteca de México, je to červeně omítnutá přízemní stavba, bohužel ale vypadá zavřeně.

Biblioteca de Mexico.

Eva už nás čeká na ulici i s Andulkou a samolepkami. Uvařím v moka konvičce kafe a popíjíme ho na ulici. Je tak krásně a pohodově. Pak se jdeme samy dvě Evy projít k arabskému kiosku, kde skupina žen zrovna cvičí jógu. Chcete-li vědět víc o tomto kiosku a o tom, jaké legendy se k němu pojí, poslechtěte si Evin rozhovor pro Casablanku. My jsme ho poslouchali nejméně dvakrát.

Arabský kiosek v mexickémparku.

Loučíme se s Evou a dostáváme dobré rady, kde si dát oběd ve čtvrti Coyoacán, kam míříme. Cesta je docela dlouhá, ale pohodová po široké čtyřproudé silnici. Chci aspoň zvenku vidět Casa Azul, dům, kde se Frida Kahlo narodila a kde také zemřela. Dovnitř jít nechceme a asi bychom se tam ani v neděli nedostali, lístky je třeba rezervovat předem.

Ukrajinské vlajky v CDMX.

Ach ti brouci, jezdí po Mexiku úplně všude.

Máme štěstí a podaří se nám o pár bloků vedle zaparkovat. Tahle čtvrť, kde jsou spíše rodinné domy je moc hezká, vesele barevná a čistá. Na ulicích a v parčíku je spousta stánků s jídlem, suvenýry, uměním a spoustou jiného zboží. Navíc je tu ještě zastřešený trh, který není tak turistický jako ten v centru města, i když zde prodávají spoustu zboží určeného pro turisty, lze zde nalézt také potřeby do domácnosti, nejrůznější druhy potravin – kromě ovoce a zeleniny, také několik druhů plodů kaktusů, různé druhy koření „mole“, sušená sarančata a spoustu další věcí.

My jsme dorazili poměrně hladoví, a tak se hned necháme zlákat do jedné z rodinných restaurací (název restaurace je trochu nadnesený, ale sedíme u stolu a pod střechou, tak je to spíš restaurace než stánek na ulici). Janek objednává nějaké vepřové tacos a něco k pití. Dostáváme chicharrony – něco jako škvarky. Moc mi to chutná. Tacos jsou dobře ochucené, jen je v nich hodně nelibových kousků masa, což nikdo z nás nemá rád.

Jedna z restaurací uprostřed trhu.

Tacos s vepřovým masem.

Po obědě si projdeme trh. Chtěla bych koupit ještě jeden nebo dva proutěné koše místo těch plastových krabic, ale i když jich mají na výběr neskutečné množství, žádný se mi nelíbí tolik, že bych si ho chtěla koupit. Týna si kupuje gumičku do vlasů a samolepky s Fridou. Koupíme také jednu mexickou samolepku, jinak nic.

Venku je jeden stánek, kde mají různé houbičky na mytí nádobí. Připomene mi to zboží v našem oblíbeném bezobalovém obchůdku na Hradčanské. Jednu si kupuju. Taky si koupíme maličkou kytičku bílých kvítků od rodinky se dvěma malými dětmi, která sedí pod stromem na holé zemi. Maminka kojí miminko, tatínek váže kytičky. Je mi jich líto. Vůbec si nedovedu představit, že bychom byli v jejich kůži – seděli na zemi se dvěma malými dětmi a doufali, že si vyděláme dost, abychom se měli večer čeho najíst. Takových rodinek, dětí a hlavně dospělých vidím každý den tolik, pokaždé mám trochu výčitky svědomí, že my se máme tak dobře. Není možné každému něco málo přispět, od každé si něco koupit. Časem asi otupíme, ale cestování po Mexiku, které je i tak psychicky dost náročné, je díky těmto velmi chudým lidem, ještě náročnější. V Baja California jsme se s tím prakticky nesetkávali, ale v „opravdovém“ Mexiku, je lidí, kteří si nějakým z našeho pohledu zoufalým způsobem snaží vydělat peníze na živobytí opravdu hodně. Velmi často jsou na semafory řízených křižovatkách – proplétají se mezi stojícími auty a prodávají nějaké drobnosti, něco předvádějí nebo obcházejí auta s mokrým hadrem a stěrkou a nabízejí umytí čelního skla.

To jsem ale odbočila. Po obědě a drobných nákupech kolem domu, kde žila Frida Kahlo, už definitivně opouštíme hlavní město Mexika.  Ještě nakoupíme ve Walmartu – hlavně ovoce a zeleninu, které nám při pobytu v hotelu chyběly a pak taky pitnou vodu, protože nám už dochází a nevíme, kde jinde ji koupit.

Popeláři. V Mexiku nemají popelnice. Popeláři prostě a jednoduše projíždějí ulicí a vy musíte se svým týdenním odpadem vyběhnout ven a odpad jim předat.

Další popeláři.

Předměstí CDMX.

Na červenou na semaforech se vždy vyhrne spousta prodejců nejrůznější drobností.

Po nákupu pokračujeme pryč z městské aglomerace na rovině mezi sopkami, míříme směrem na město Puebla, kde by měla být krásná keramika a vedle v Cholule by podle Mexikopedie měli být na kostely vyzdobené ve stylu indiánského baroka.

Nákup pečiva ve Walmartu. Na rozdíl od USA tu mají daleko větší výběr toho čerstvého-

Krajina za CDMX je krásná.

Řekli byste, že tohle je fotka z Mexika?

Cesta do Puebly vede do kopce mezi sopkami. Šetříme, nejedeme po dálnici, ale stoupáme serpentýnami po menší silnici. Kolem nás je krásný les, velmi podobná tomu, který můžeme vidět i u nás. Kdo by to byl čekal v Mexiku, v tropickém pásu. Vystoupáme do 3200 m.n.m., pak zase lehce sklesáme do vesnice Río Frío de Juárez.

Horská vesnička Río Frío de Juárez.

Projedeme vesnicí až na konec, zastavíme na parkovišti pod stromy u oploceného pozemku, kde chovají pstruhy. Teď v neděli ro tam docela žije, ale chvíli po našem příjezdu všichni odcházejí a během hodiny jsme jediné auto na parkovišti. Janek se jde zeptat, jestli tady můžeme zůstat. Není to prý problém a místo je podle místních bezpečné.

Večeříme chleba a zeleninu.

Večer venku asi hodinku cvičím a protahuji se. Je krásně chladno.