Prohlídka Perthu a balení zavazadel

So 15.4. Perth (Western Australia)

Musím Janka pochválit za to, jaké se mu podařilo vybrat ubytování pro naše poslední tři noci v Austrálii. Druh ubytování i jeho poloha jsou pro nás ideální. Bydlíme v chatce, kde je kuchyně s obývákem, veranda, dvě ložnice, koupelna a toalety. Je tu dost míst pro nás pro všechny i všechny naše věci. Busík parkoval hned vedle chatky a přenášení věcí bylo díky tomu snadné. Stačilo vyjít jedny krátké schůdky a projít jedněmi dveřmi. Kdybychom bydleli v hotelu nebo pronajatém bytě, bylo stěhování z busíku do ubytování daleko náročnější – chodů i dveří by bylo několinásobně víc, což by celý proces zkomplikovalo. Takhle jsme měli celé stěhování za půl hodiny hotové.

Také se nám líbí, že máme pokoj pro děti a pokoj pro rodiče, ale jsou stejně jako v bytě jen kousek od sebe, není potřeba přebývat z jednoho pokoje do druhého dlouhými hotelovými chodbami. Děti mají každý svoji postel, což je velký luxus a je to dobré pro jejich soukromí, kterého si za poslední tři měsíce moc neužily. Také nemusejí mít harmonogram na to, kdo kdy s kým bude spát a snížil tím počet sporů, které by jinak jistě vznikali (jestli něco nesnáším, tak je to, že se celý den řeší, kdo bude spát v jaké posteli, většinou se to řeší celý den a večer to pak stejně ve výsledku dopadne úplně jinak).

Chatka se nachází v karavan parku, který se zaměřuje právě na ubytování v chatkách, ale nachází se zde i zázemí typické pro karavan parky – sprchy, toalety (ty nevyužíváme a není většího luxusu, než když si člověk nemusí jít chladnou nocí sto kroků na toaletu a sto kroků zpět), kuchyň s jídelna, prádelna s knihovničkou, výlevka na „šedou“ vodu.

Výborná je i poloha karavan parku, kde se chatka nachází. Je totiž na té straně Perthu, kde je letiště. Asi 300 m od vstupu do parku je zastávka autobusu, který jede přímo do centra města. Na letiště je to autobusem také kousek, jen se musí jednou přestoupit. Místo je tedy ideální pro ty, co v Perthu začínají nebo končí své cestování po Austrálii.

Cena za jednu je noc činí 250 AUD, ceny za místo v karavan parku se podle sezóny pohybovaly od 70 do 100 AUD.

Tolik k ubytování. Teď k průběhu dnešního dne.

Vyrážíme do centra. Janek vygooglí, jak je to s autobusy a jejich zastávkami. Jedna je asi 300 metrů od vstupu do kempu. Dojdeme tam a čekáme. Jízdní řád tam není, ale je tam stínící stříška a hlavně je zastávka pořádně označená, takže nenastane ta nepříjemná situace z Bathrustu, kdy jsme zastávku tak dlouho neúspěšně hledali, až jsme si nakonec stopli školní autobus, který se vracel do vozovny.

Po chvíli čekání dorazí poloprázdný autobus, zaplatíme 10 AUD za jízdenky pro celou rodinu a usadíme se. Cesta do centra trvá nějakých 25 minut, koukáme z okna nebo do čtečky. Vystoupíme do zajímavé směsi cihlových staveb z konce 19. a začátku 20. století a moderních budov a mrakodrapů. I lidé jsou zajímavou směsicí ras a barev. Je to docela dost Asiatů a díky tomu tu je spousta restaurací s asijským jídlem. My ale začneme lehce nekoordinovanou procházkou po městě – nakukujeme do obchodů a hledáme, kde koupit poslední klobouk jako dárek. Tak nějak mimochodem se nám podaří objevit zvláštní uličku „London Court“, která je schovaná uvnitř bloku (trochu jako nádvoří paláce Platýz v Praze, do kterého se vstupuje z Národní třídy). Náhodou se ocitneme před vstupním portálem do uličky zrovna, když odbíjí hodiny a dva kovoví rytíři na koních spolu zápasí nad vchodem do pasáže. Krátce se pokocháme jejich bojem a pak projdeme portálem do tak trochu jiného světa, který dětem připomíná Příčnou ulici ze světa Harryho Pottera. Jenže na rozdíl od kouzelnických hůlek a přísad do lektvarů, tady prodávají kožené klobouky, výrobky z ovčí kožešiny a spoustu nevkusných suvenýrů.

London Court je tří a čtyřúrovňová nákupní pasáž s otevřenou střechou, která se nachází v centrální obchodní čtvrti v Perthu v západní Austrálii. Postavil jej v roce 1937 bohatý finančník a obchodník se zlatem Claude de Bernales pro obytné a komerční účely. Pasáž spojuje ulice Hay Street Mall a St Georges Terrace a je považována za důležitou turistickou atrakci ve městě Perth.

Celá pasáž je postavena ve tudorovském stylu. Na vstupním portále v Hay Street odbíjejí velké hodiny každou čtvrthodinu, půlhodinu a každou hodinu. Čtyři mechanizovaní rytíři se objeví ve dveřích hradu a pohybují se v půlkruhu pokaždé, když odbíjí hodiny, a zjevně spolu zápasí.

Původně pasáž zahrnovala 24 bytů v horních patrech, 53 obchodů a 55 kanceláří. Většina z nich nyní slouží komerčním účelům. V pasáži se v současné době nacházejí především obchody se suvenýry a kavárny.

Zdroj: Wikipedie

Pomalu se probíjíme městem, potkáváme skupinky Šmoulů, kteří se tu zřejmě účastní nějaké městské hry. Děti jsou z toho nadšené, Kuba fascinuje mimino v kočárku převlečené za taťku Šmoulu, zatímco opravdový taťka je jen obyčejný Šmoula s bílou čepičkou.

Blíží se poledne, je chladno, k obědu by to chtělo něco teplého. Zapadneme do japonsky vypadající restaurace, kde nabízejí rámen, a zabereme si poslední volný stůl. Za vstupními dveřmi se hned začne vytvářet dlouhá fronta tvořená především Asiaty. Studujeme jídelní lístek a pak si u pultíku objednáme. My s Jankem si dáme polévku, Kuba čtyři kuřecí paličky, Týna suché nudle, vajíčko natvrdo a zeleninu a Joli jen ty suché nudle. Restaurace nám svou nabídkou připomíná naše poslední jídlo v Tokiu na letišti – i tam byla velmi podobná nabídka. I tam si Joli dala suché nudle. Čekáme až nám přinesou jídlo a pozorujeme frontu za dveřmi.

Všem nám to chutná. Janek si dal polévku označenou dvěma červenými papričkami a ona pálí tak, že je celý červený a kašle, ale nevzdá to a polévku celou sní. Kuřecí polévka, kterou jsem si vybrala já, je na můj vkus moc mastná, ale do toho chladného počasí se to hodí.

Autobusem dojedeme zpátky do karavan parku a užíváme si chatky. Já zase skládáme puzzle a pak taky trochu balím.

Nevím, jak vás, ale mne balení stojí spoustu psychických sil. Jsou to totiž pokaždé dost nervy, jestli se nám to všechno do těch tašek vleze a když vleze, jestli je uneseme. Právě z toho důvodu jsme dnes koupili malý kufřík na kolečkách, který je možné si vzít jako příruční zavazadlo do kabiny. Nákup kufříku byl taky dost o nervy. Neměli jsme úplně jasnou představu o tom, co potřebujeme. Věděli jsme, že to má být příruční kufřík, ale nemohli jsme se shodnout na tom, jestli koupit nějaký kvalitnější a tím pádem dražší nebo spíš méně kvalitní a levnější. Po poněkud emotivním zvážení toho k čemu bude kufřík po návratu domů sloužit, jsme se rozhodli koupit jakýkoliv ve správné velikosti hlavně, že bude levný. Myslím, že to byla dobrá volba, protože když ho pak Kuba táhl z obchodu, hned ho odřel do uliční dlažbu. Odřít ten drahý, asi by nastala další emotivní situace.

Večer tedy balíme. Klečím na podlaze, každou věc vezmu do ruky, zvážím, jestli ji opravdu chceme brát s sebou. Pokud se rozhodnu, že ano, přemýšlím, kam ji dám. Máme čtyři velké sportovní tašky, jednu nekvalitní a lehce prodřenou šedou tašku, kterou jsme v Brisbane vyměnili za starý kufr na kolečkách. Kufr by se nám teď hodil, ale v busíku ho nebylo kam dát, takže jsme se ho museli zbavit. Šedá taška sloužila skvěle jako obal na skládací židle a plachtu pod stan. Teď poslouží jako jedno z odbavených zavazadel a doma ji buď vyhodíme nebo opravíme a bude sloužit dál.

Do zakoupeného kufříku dáme dárky a deníky – samé nenahraditelné věci, které jsou těžké nebo křehké. Do tašek postupně skládáme věci, které už nebudeme potřebovat. Je nutné postupovat pomalu a s rozvahou, aby se to tam všechno vešlo. Využít každý volný prostor. Do busíku jsme koupili několik plastových krabic. Mohli bychom je tady nechat, stejně jako tu necháváme nějaké jídlo, které jsme nestačili dojíst (naštěstí je tady v kempu na to speciální krabice, kam to všechno odnesu a kdo potřebuje tak si to zase může vzít), ale je nám jasné, že doma bychom je zase hned kupovali, takže je pečlivě naskládáme do sebe. Mezi jednotlivá dna, kde je vždy centimetr dva volného prostoru, vložíme něco placatého.

Když máme konečně sbaleno, jdu skládat puzzle, abych zapomněla na to napětí, co cítím. Joli mi pomáhá, taky ji to baví a já se rozhoduju, že jí jedno pořádné a krásné puzzle koupím jako dárek k Vánocům.

Janek skočí do obchodu pro víno s bublinkami a večer, když jsou už děti v postelích, si jim připijeme.