Poslední trek téhle cesty

Út 11.4. Beverley, 200 m.n.m. (Western Australia, Austrálie) – karavan park v BLBL, (Western Australia)

Ráno jsou pastičky zase prázdné. To už snad není možné. Včera večer myš překročila hranice takovým způsobem, že jí večer Janek vyhlásí opravdovou válku a pastičky nastraží, jak nejlépe umí. Ale o tom až později.

Ráno v Beverley.

Joli nám každé ráno oznamuje, kolik dní do konce cesty ještě zbývá. Při příletu do Austrálie si nastavila na každý den připomínku s počtem zbývajících dní. Z počátku nám těch 87 dní připadalo něco jako nekonečného a nepředstavitelného, ale dnes ráno nám oznámí, že už zbývá jen SEDM dní do návratu domů, SEDM dní a ŠEST nocí. SEDM dní včetně toho dnešního a toho dne, kdy se vrátíme zpět do Česka.

Sedm dní je snadno představitelných. Šest nocí se představuje ještě snáz – dvě noci v busíku, tři noci v chatce v kempu a poslední noc v letadle z Austrálie do Kataru. Když si tohle uvědomím, jsem dojatá. Naplánovala jsem na dnešek pětikilometrový trek lesem a teď mi dochází, že je to poslední procházka divokou australskou přírodou nejen na téhle cestě, ale možná i v celém mém životě.

K výchozímu bodu treku musíme ujet asi 100 km téměř neobydlenou krajinou. Posledních pár kilometrů vede po prašné cestě s nepříjemými korugacemi. Zaparkujeme na jejím konci, kde jsou, jak už to tak v Austrálii bývá zvykem, piknikové stoly, toalety a informační cedule. Po brzkém obědě, vyrazíme na trasu dlouhou pět a půl kilometru.

Všechny děti statečně šlapou, ani Kuba nekňučí a užívá si, že to naposledy, co musí takhle šlapat (to mu ještě nedochází, že i zpátky v Česku budeme chodit na výlety po lese). Na informačních tabulích jsem se dočetla, že je v místním lese možné spatřit „numbata“ – vačnatce, který se živí termity. Radím dětem, aby chodily tiše a koukaly se kolem sebe. Numbat je na rozdíl od naprosté většiny původních australské zvířeny denním tvorem (zbytek zvířat je aktivní v noci nebo za soumraku a úsvitu), je tedy možné jej spatřit ve dne. Dokonce někdo, kdo šel tenhle trek před námi, do aplikace AllTrails napsal, že numbata opravdu viděl. Takže šance tu jsou, stačí se jen chovat tiše, což je právě ten problém. Holkám, které jdou napřed by to ještě šlo, ale Kuba si našel klacek, prohlásil ho za oštěp a hází s ním před sebe. Hodí jej, ujde pár metrů, zvedne ho ze země, zatočí s ním nad hlavou a hodí ho zase kus před sebe. Tohle mu vydrží dva a půl kilometru. Pak si na kládě trochu vydechneme a když pokračujeme dál, změní Kuba styl hry – tentokrát klackem buší do suchých stromů. Kuba žádného numbata neuvidí a my s Jankem, kteří kráčíme za ním taky ne, to už je jisté.

Ten, kdo numbata, nakonec jako jediný zahlédne je Týna. Přiběhne nám to říct Joli a my tři  pak tiše pokračujeme po pěšině za Týnou, ale vačnatec už je pryč. Zbytek cesty postupujeme tiše, rozhlížíme se kolem, jestli tam na nás nějaký numbat taky nečeká, ale máme smůlu. Jediné, co vidíme, jsou spousty malých děr v zemi, které (to si ale domýšlím, nemám to ničím podložené), numbat vyhrabal, když hledal termity.

U auta jen krátce vydechneme, přezujeme se z tenisek zase zpět do pantoflí, naskočíme do busíku. Měla jsem na dnešek naplánováno, že přespíme na nějakém odpočívadle, ale teď, když jsme zase na cestě se mi to nějak nezdá. Odpoledne je ještě dlouhé a my ho nechceme strávit v takovém prostředí. Projíždím aplikaci WikiCamps a hledám nějaké dětské hřiště na trase do Fremantlu. Nakonec jedno lehce mimo trasu najdu. Zrovna jsme přejeli odbočku, musíme se otočit a pak pokračovat nějakých 30 km, ale vyplatí se to.

Dětské hřiště v Boddingtonu, městečku uprostřed ničeho, je poklad, který mu může závidět i Praha. Nejsou tu jen moderní prolézačky pro děti, je to parádní lanovka, podzemní i nadzemní tunely, pavoučí síť zavěšená dva metry vysoko nad zemí, skejt park, dráhy pro ježdění na kolech či koloběžkách, hřiště na streetball a posilovna pro dospělé. Vše je nové a udržované. Jako bonus je vedle knihovna a před ní krásné retro ledničky, které slouží jako knihobudky – všechny je prozkoumám a najdu tam knihu The Handmaid's Tale (Příběh služebnice) od Margaret Atwood. Seriál, který byl podle knihy natočený, jsem pořádně neviděla, a tak si knihu vezmu a začnu ji večer číst.

Nakonec v Boddingtonu zůstaneme na noc v karavan parku. Stojí to jen 25 dolarů a za tu horkou sprchu večer i ráno to stojí.

Když jsou děti spát, vyskládám zase všechno nádobí i potraviny z dolních skříněk. Zůstanou tam jen mouky v zavřené v plastové krabici a elektronika v jiné krabici. Vše ostatní dávám na linku, pod stůl, krabička s kořením se vejde do mikrovlnky. Janek nalíčí pastičky a pak sedíme na naší posteli a něco si čteme. Po čase uslyšíme cvaknutí pastičky. Janek se odhodlá a nakoukne potichu, aby nevzbudil pozornost děti, do jedné z dolních skříněk. Pak mi posunkem naznačí, že myš je kaput. Je mi z toho smutno, ale zároveň cítím úlevu, že budu mít těch posledních pár dní trochu méně práce. Později do skříňky nakouknu i já. Pastičku je v zadním rohu, přímo pod dírou, kterou tam myška každý večer lezla. Malá myška se naštěstí vůbec netrápila a byla hned mrtvá.