Poslední půlden v autě

Út 20.12. La Chacra Holandesa, Atlátida, 39 m.n.m. (Uruguay) – pokoje č. 50 a 51, Hotel Palacio, Montevideo (Uruguay)

Pomalu a v poklidu vše dobalujeme. Všechny naše věci postupně mizí v taškách a kufrech nebo v šuplících a skříňkách. Pro mne to jsou docela nervy, i když všechno jde tak, jak má a nenastane žádná komplikace. Janek balí auto, já věci, které pojedou s námi.

 Jídlo se mi podaří nakládat do jedné z tašek, je tak těžká, že ji sotva uneseme. Holandský majitel kempu se nás před odjezdem do obchodu ptá, jestli nepotřebujeme něco koupit. Poprosím o dvě čerstvé bagety a on doveze tři.

V ledničce zbyla ještě trochu vepřového a jeden hovězí steak, tak je hodím na pánvičky, přičemž si dávám pozor na rozpálená držadla. K tomu si dáme bagetku. O zbytky hovězího se koťata málem poperou. Nechápe je okusovat větší kousky, aby jim to déle vydrželo.

Před jedenáctou jsme po obědě. Nanosíme do auta všechna zavazadla. Svlečeme si roztrhané kousky oblečení (kraťasy, triko a šaty), hodíme je do popelnice a oblečeme se do slušnějšího oblečení. Pak posbíráme děti, Týně zabavíme obě koťata, která se (z legrace) snažila propašovat do auta, rozloučíme se s osazenstvem kempu a vyrážíme na poslední cestu s naším obytným autem.

Cesta trvá asi hodinu. Janek v poklidu řídí, já plynule přejdu z meditace do spánku. Děti si čtou nebo se učí. V Montevideu provoz trochu zhoustne. Máme rezervovaný hotel přímo v jedné z úzkých uliček starého města. Když přijíždíme poprvé všimneme kousek před ním volného místa, kde by se dalo zaparkovat. Sice jen tak tak, ale dalo. Naše zavazadla jsou ale tak těžká, že bychom nejraději zastavili přímo před vstupem do hotelu. Pokračujeme tedy dál tou úzkou uličkou, opatrně zkřížíme pěší zónu. Před hotelem se zastavit nedá. Pokračujeme dál, uděláme větší smyčku a vracíme se okruhem k místu, které bylo ještě před chvílí volné. Jenže teď je obsazené. Takže si dáme ještě jedno kolečko a to už máme štěstí, místo se zase uvolnilo. Zastavíme tam tak, že nás auta jen těžko objíždějí. Vytaháme z auta všechny věci, postupně je přenosíme před hotel (ještě máme tolik dětí, ty dvě nejslabší místo nošení mohou hlídat, zatímco my ostatní taháme těžká zavazadla z místa A do místa B). Pak necháme všechny děti u zavazadel, my s Jankem vyběhneme po točitém mramorovém schodišti do prvního patra na recepci. Jsou tam dvě malé paní, které po chvíli nahradí paní ještě menší. Všechny jsou moc milé. Vyžádají si pasy. Pak už se už janek rozloučí a zamíří přes plynaře do přístavu.

Týna a naše zavazadla v hotelu.

Já si nechám ukázat pokoje, které jsou naštěstí hned vedle sebe. Kdysi byly pravděpodobně součástí jednoho bytu s tří a půl metrovými stropy. Dveře jsou sice úzké, ale vynahrazují si to na výšku. Celý hotel je zařízený ve stylu počátku minulého století. Z obou pokojů vedou dveře na maličký balkónek s výhledem do zvláštní moderně upravené náměstíčko.

Vrátím se tři patra dolů k dětem a společně vynosíme a retro výtahem vyvozíme všechny zavazadla do pokojů. Pak si zaslouženě vydechneme. Joli se chlubí, že dala autíčku ještě pusu na rozloučenou. To jsem já nestihla a teď mne to trochu mrzí. Během hodiny se dáme do kupy. Pak si vezmu platební kartu a vyrazíme na krátkou procházku v okolí hotelu.

V přístavu, který je hned vedle starého města. Prvně opět gas free certificate, že máme plázdnou nádrž na plyn. Cena 200 USD :-( ale tady to opravdu s měřákem procházeli a kontrlovali.

Konec zvonec. Z Prahy do Montevidea jsme jeli 43.305 km.

V přístavu před finálním předáním

Na přepravu musí být vše zajištěno a upevněno.

Většinu nákladu RORO trajektů tvoří automobilky. Obytňáky a různé speciální nadrozměrné stroje tvoří spíše minoritu.

Ted den jsme tam přijeli tři, jedni Němci bohužel po vážné nehodě. Naštěstí se nikomu z nich nic nestalo, ale nástavbu odepsali.

Montevideo na nás působí moc příjemně a povědomě, skoro jako nějaké město na jihu Evropy. Nakukujeme do výloh i obchodů, pozorujeme místní, kteří chodí moc pěkně a nápaditě oblečení, koupíme Joli nový sešit na deník a babičce Magdě další hrneček do sbírky. Na závěr si dáme smoothie a kapučína. Je nám tak krásně.

Já se po dlouhé době cítím opravdu uvolněně. Poslední tři týdny byly opravdu náročné, i když se vlastně nic velkého nedělo. Všichni prošli nepříjemnou nemocí (myslím si, že nám k vyléčení hodně pomohl přejezd do teplejšího podnebí a spousta slunce, jinak bychom kašlali doteď), spoustu dní jsme uháněli po dálnici bez nějakých zajímavých nabíjecích zážitků. Poslední dny jsme v sobě cítili zvláštní vnitřní napětí, jestli jsme zvládneme roztřídit a sbalit. Přesto, že se všechno obešlo bez komplikací, byl to namáhavý úsek naší cesty kolem světa.

Užíváme se s dětmi městského prostředí, tepla, sluníčka a bezpečí. Vrátíme se na hotel a Janek dorazí asi 10 minut po nás. V přístavu vše proběhlo podle plánu. Auto je předané a za pár dní se nalodí na loď mířící do Evropy.

Čaj maté tu opět usrkávají skoro všichni. A vypadají u toho strašně hustě a chlapácky :-)

I když bychom si zasloužili slavnostní večeři někde venku v restauraci, najíme se zbytků na hotelu. Jídlo je totiž hrozně těžké a musíme ho ujíst, co nejvíc, abychom toho nemuseli zítra tolik tahat. Počítá se každých sto gramů, které ujíme. Po večeři se jedeme projít. Je tak krásně a teplo.

Pak se vrátíme na hotel, děti se umyjí, pustí film a my dospělí vyrazíme ještě někam na drink.