Pod horu Ausangate II

St 19.10. Flora Restaurant, Pacchanta, 4305 m.n.m. (Peru) - Trees, river & railroad, před Quiquijana, 3207 m.n.m. (Peru)

Tento den nakoukneme k Ausangate z druhého konce našeho nejmilejšího treku.

Ráno se učíme. Poslední dny se nám osvědčilo se do desíti hodin věnovat škole a teprve potom vyrazit někam ven. Po ránu jsme čerství, děti toho zvládnou v klidu u stolu udělat víc než odpoledne po návratu z výletu nebo za jízdy autem. Dneska s Kubou trénujeme řazení slov podle abecedy, holky se učí samostatně.

Škola a mazlení.

Učíme se řadit slova podle abecedy.

Po desáté se začneme balit a pomalu vyrazíme na „procházku“. Z osady Pacchanta vede cesta k Sedmi lagunám (Siete lagunas) dlouhá asi 6 km s převýšením 400 m, což by nebylo tak moc, kdyby se nezačínalo v 4300 m. V takové výšce se člověk z nížin velmi snadno zadýchá, tak snadno, že i některé zcela obyčejné pohyby jako např. zohnutí se a zavázání si tkaničky, je třeba rozdýchávat stejně, jako kdyby člověk vyšel pět pater.

Kuba se chtěl vyfotit s lamou alpakou.

 Vydáme se tedy na trasu s tím, že dojdeme kam dojdeme. Cestou nám místní muži nabízení svezení na koni, nedokážeme se ale shodnout na tom, jestli na nich jet nebo ne (kluci jsou pro, my holky proti a koně jsou stejně jen tři), takže po živé diskuzi odmítáme a pokračujeme dál po svých. Cesta vede jen velmi mírně do kopce, vůbec nikde není žádný příkré stoupání, což je moc příjemné a dá se to udýchat i bez zastavování. Děti ale zastavování vyžadují, takže nám ty tři kilometry, které nakonec ujdeme trvají víc než hodinu. Kubovi i Joli hodně pomáhá, když je Týna baví otázkami týkajícími se knih o Harry Potterovi.

Nakonec dorazíme na místo, odkud cesta zase mírně klesá. Dáme si svačinu, pořádně vydechneme, já jdu meditovat v sedě, Janek s Kubou dronují. Pak mne tam nechá jí meditovat samotnou a všichni čtyři se pomalu vracejí zpět. Myslela jsem si, jaké to nebude úžasné, meditovat na tak krásném místě, ale je to spíš velmi náročné – počasí se během těch čtyřiceti minut několikrát promění (to, abych nezapomněla, že jsem v horách) – zpočátku svítí slunce a je teplo, pak se zatáhne, začne lehce pršet, potom fouká studený vítr a nakonec je zase slunečno a teploučko. Nejsem tak fyzicky ani psychicky odolná, abych tohle vydržela bez pohnutí, musím se různě zahalovat, choulit a pak zase rozepínat, abych ty změny teplot zvládla. Po meditaci vyrazím za zbytkem rodiny. Zamávám hoře a doufám, že se za další 14 let ještě jednou uvidíme. Bylo by to krásné.

Rodinu potkám těsně před osadou Pacchanta. Společně zamíříme k bazénů s termální vodou.  Tady jsme byli před čtrnácti lety, vyfotíme srovnávací fotky a pak si užíváme horké lázně. Oproti kemp Upis je to tady luxusnější - bazény mají různou teplotu, je možné si vybrat ten, který člověku nejvíc vyhovuje.

V roce 2008 - kromě pár pasteveckých domků tu nebylo nic.

Letos - turistický development za těch pár let pokročil. Do bazénků se vybírá vstupné a turisty jsem z Tinké přiveze taxík. Ale původní bazének tu je.

Po koupeli jsme unavení jako koťata – horká lázeň v takové nadmořské výšce udělá své. Sotma máme sílu se obléct zpátky do suchého oblečení a dojít k autu. Připravit auto na jízdu nám dá zabrat (Kuba s Joli si radši lehnou do postele). Pak se rozloučíme s rodinou paní Flory (Týna jim dá nějaké drobnosti, které nepoužíváme) a zase se vydáme na cestu.

Cestou z vesničky Pacchanta.

Před vesnicí Tinké.

Za tmy zastavíme na malé odbočce ze silnici mezi eukalypty, které nádherně voní. Škoda, že vůně nedosahuje až do auta, protože Kuba si dal k večeři dva kousky syrové jarní cibulky a teď má „dračí dech“, který neváhá použít.