Pinnacles

Po 20.3. Cervantes  Oval Overflow, Cervantes  20 m.n.m. (Western Australia, Austrálie) - RAC Cervantes Holiday Park, Cervantes, 2 m.n.n. (Western Australia, Austrálie)

Po několika dnech máme pohodové ráno. Je to tak příjemné, že se tím nechám až moc unést. Naplánuji si chvíli čtení v busíku, pak cvičení ve stínu stromů a nakonec horkou sprchu, kdy si konečně po dlouhé době oholím nohy a podpaží a vůbec ze sebe udělám člověka, možná rovnou ženu.

Při cvičení si dovolím ten luxus, že si pustím něco nového z youtube. V Austrálii málokdy využíváme wifi, na většinu internetu včetně on-line školních hodin používáme data. Sledovat youtube je tedy něco výjimečného, něco, co si dovolíme jen málokdy. Cvičím tedy poklidnou jógu a přemítám v duchu o tom, jaké to bude až budeme zpátky doma. Až nebudu muset hledat místo ve stínu, až na podložku nepolezou mravenci, nebudou mne štípat komáři, nebudu se muset dotýkat písku, trávy, asfaltu a prachu, do očí mi nebude padat písek při každém zvednutí nohou v poloze na zádech, vítr mi nebude převracet podložku, budu cvičit s činkami místo s lahvemi vody nebo plechovkami fazolí Heinz. Těším se až budu cvičit v ložnice, kde budou mít svoje místo cvičící podložka, činky a meditační polštářek. Říkám si, že mi pak budou chybět jen dvě věci – pocit lehkého vánku na kůži a to, když instruktorka řekne, abych se podívala do stropu a já má to štěstí, že koukám na nebe nebo do korun stromů a někdy i na hvězdy.

Když docvičím, sbalím podložku a vrátím se k busíku. Je teprve půl desáté, ale už se udělalo teplo, takže i po té poklidné józe jsem zpocená a celá ulepená, už abych byla ve sprše. Jenže ouha. Týna, která před chvílí do sprch vyrazila, se vrací s tím, že sprchy i toalety jsou zavřené. Je to k vzteku. Zase ze mne nebude člověk. A tak se chvíli vztekám (zaplatili jsme 25 dolarů, rozhodně tu nejsme zadarmo, se sprchami jsme počítali), pak trochu brečím a pak dám péct chleba, který překynul v noci a je mi ještě hůř než ráno. To by se mi doma nestalo. Těsto na chleba bych dala včas do ledničky a sprchu by mi nikdo nezamknul. No nic.

Zase všechno sbalíme, chleba se nějak dopeče a vyrazíme podle plánu do národního parku Nambung, kde jsou slavné australské Pinnacles. Toto místo je koncipované podobně jako národní parky v USA – nejdřív projedete kolem budky, kde zaplatíte za vstup nebo se prokážete platným lístkem (my jsme si koupili pas na 28 dní) a potom se dostanete k návštěvnickému centru. To nás mile překvapí – je tam klimatizace a hlavně malé moderní muzeum s expozicí věnovanou zvířatům žijícím na tomto speciálním místě. Tahle malá muzea v národních parcích nám tady v Austrálii moc chyběla.

Po prohlídce muzea, vyrazíme na krátkou procházku mezi těmi zajímavými skalními útvary. Nejsou moc vysoké, maximálně asi 2,5 metru, jsou tvořené vápence a neví se, jak vznikly, ale určitě na tom měly nějaký podíl rostliny. Je velké horko, dětem se nechce chodit a nám vlastně taky ne. Okruh si trochu zkrátíme a pak se vrátíme do auta, kde hned zapneme klimatizaci. Busíkem si ještě projedeme čtyřkilometrový okruh určený pro auta. Místy jen těsně míjíme vápencové sloupce.

Po projížďce zamíříme zpět do Cervates a rovnou do karavan parku, protože já pořád nemůžu rozdýchat tu absenci ranní sprchy a z představy další noci na odpočívadle se mi dělá zle. Karavan park nemá ve WikiCamps takový počet hvězdiček, jako by si dle našeho názoru zasloužil. Je tam všechno, co potřebujeme a je vidět, že o něj pečují s láskou. Jako ve všech australských karavan parcích je i tady kuchyňka a společenská místnost. K tomu navíc prádelna a hlavně krásný bazén. Děti jsou nadšené a my taky. Wifi sice nesahá až do auta, ale v kuchyni je spousta volných stolů a on-line hodiny se dají zvládnout tam. Ono je vůbec lepší, když se všichni busíku spíš vyhýbáme než, abychom tam trávili zbytečně moc času.

Později odpoledne se chystám umíchat těsto na pita placky a pustit se do učení s Kubou. Vytáhnu nedávno koupenou mouku a všimnu si, že plastový pytlík je na jednom místě rozkousaný. Už před pár dny jsem našla podobně nakousané balení tortill, ale protože se to od té doby neopakovalo, usoudila jsem, že to měla na svědomí ta myš, která se v kempu Cosy Corner objevila mrtvá kousek od našeho busíku. Tak trochu jsem doufala, že zemřela v důsledku nadměrné konzumace igelitu. Teď to ale vypadá, že nějakou živou myšku jsme si odtamtud přeci jen odvezli.

Tak už i Kuba peče v Omnii.

Když mi plně dojde, co to znamená, udělá se mi lehce šoufl.  Umíchám těsto, dám ho Joli na hnětení, oznámím Jankovi, čeho jsem si všimla, a oba společně se pustíme do vyklízení spodních skříněk. Najdu ještě dva nakousané pytlíky od ovesných vloček. Všechno přetřídím, přenosím do kuchyně, zametu směs vloček, písku, prachu a myších bobků na dně skříně, vytřu a uvolním místo Jankovi, který stříbrnou páskou přelepí všechny možné otvory. Myš se zřejmě pohybuje ve dvojité podlaze.

Při přípravě večeře si jednomu pánovi postěžuju, že máme v autě myš a on nám donese zvláštní pastičku na myši. Dáme ji do skříňky a doufáme, že se do ní hlodavec chytí.

K večeři máme typu, co dům dal. Joli opeče na pánvi pita placky, na druhé pánvi připravíme hovězí stejksteak, vajíčka a sýr haloumi. K tomu trochu zeleniny. Toť vše. Po večeři dáme spát děti a vyrazíme s notebooky do kuchyňky, která je otevřená (to v australských kempech nebývá zvykem, kuchyňka i společenská místnost se na noc zamykají, většinou kolem deváté). Janek mi posílá fotky a já vkládám příspěvky na blog. Jde to docela rychle. Pak se Janek vrátí do busíku a já chvíli surfuju na netu.

Po nějaké době mne surfování omrzí a do psaní deníku se mi nechce. Rozhodnu se, že se zeptám Janka, jak je na tom s posílám fotek. Zvednu se, notebook nechám v kuchyni a jdu za ním. „Co děláš?“ ptám se ho, když nakouknu do busíku. Ukáže nad sebe a suše poznamená: „Poslouchám, jak tady v obložení běhá myš.“ „Cože?!“ leknu se. Přímo nad Jankem spí děti a myš běhá někde kolem nich oddělena jen tenkou přepážkou. „To snad ne. Ach jo. Snad se chytí do té pastičky. Pošleš mi ještě nějaké fotky. Už jsme dala jeden příspěvek na blog a nechce se mi psát deník.“ „Tak já půjdu s tebou a ještě jeden den ti pošlu.“ Sedíme tedy spolu ještě asi hodinu v kuchyni, kde je příjemný chládek a takové světlo, že se člověku nechce vůbec spát.

Večerní blogování v opuštěné kuchyni.