Přejezd k Medellínu

So 10.9. Eco Parque Santa Rosita, San Roque, 1436 m.n.m. (Kolumbie) - Al Bosque Hostel & Glamping, 2600 m.n.m. (Kolumbie)

Ráno jsme překvapení na jak krásném místě jsme se v noci ocitli. Nejen, že jsme dostatečně vysoko, aby bylo v noci chladno a přes den snesitelně, ale stojíme na louce, kde se pasou koně, pobíhají kolem slepice a hlavně je to pár kroků k líně tekoucí říčce s několika obřími balvany.

Dopoledne se dáváme do kupy – větráme peřiny, učíme se a koupeme se v řece. K obědu si dáme milované těstoviny se skleněnou omáčkou a tuňákem, všichni jsme spokojení. Pak zamáváme majiteli, dáme mu ještě dalších 10 000 pesos za to krásné klidné dopoledne a na iOverlandera napíšeme pozitivní recenzi.

Dělám pořádek v lékárničkách.

Když odjíždíme z místa, jsme dost v šoku, jakým náročným terénem jsme to za tmy jeli – pár metrů cesty vede po skále, díry jsou hlubší než vypadaly za tmy, jen ten utržený kus vozovky mne děsil i v noci. Prokličkujeme úzkými uličkami městečka San Roque, což není jen tak, protože místní se s tím nemažou a klidně půlku ulice, kde se sotva vyhne motorka s osobákem, zasypou metr vysokou hromadou hlíny. Asi bychom to nějak projeli, ale bojíme se, že bychom se naklonili na bok tak, že bychom se boční hranou budky odřely o pouliční lampu, která se tyčí přímo proti hromadě. Musíme tedy couvat, abychom mohli odbočit do jiné ulice a pak kličkujeme dál, vyhneme se muži v klobouku vedoucímu tři koně a už jsme konečně za městem a klesáme serpentýnami dolů na hlavní.

Před Medellínem zastavíme na benzínce, pak projedeme městem a teprve na jeho okraji najdeme malý supermarket D1, který sice nemáme moc rádi, ale žádný jiný tu neznáme. D1 je obvykle malý, čistý, ale prodávají v něm samé divné zboží – přijde mi něco mezi Penny a Lidlem, ale už jsme si na něj svým způsobem zvykli. Janek zůstane s Joli v autě, já s Kubou a Týnou zajdu nakoupit. Pak vše odtáhneme do auta a ještě zajdeme pro ovoce a zeleninu na trh a pro pečivo do pekárny. Na svačinu si koupíme jako obvykle empaňádu – pečivo z kukuřičné mouky ve tvaru půlkruhu plněné buďto kuřecím masem nebo směsí rýže mletého hovězího.

Po vyřízení nákupů vyrazíme z města, které samo leží v nadmořské výšce 1500 metrů, do kopců, které jej obklopují. Posledních několik kilometrů jedeme úzkými, ale kvalitními silničkami mezi krásnými pozemky nad městem. Na travnatý pozemek Hostel El Bosque dorazíme pozdě odpoledne. Okamžitě se tam cítíme jako doma, děti jsou nadšené. Vše prozkoumají, zatímco my se dáme do řeči s německými manželi, kteří cestují se sedmnáctiletou dcerou.

Naše nově vylepená mapa Jižní Ameriky. To abychom věděli kolik toho máme ještě přes sebou. Zatím jsme na úplném vršku a chceme dojet až úplně dolů a pak zase do tetiny zpět nahoru, jen po druhém pobřeží.

Je tu chladno, jsme v 2600 metrem nad mořem a je to cítit. Oblékáme legíny a mikiny, dokonce ani Kubu nemusím přemlouvat, aby si vzal rifle. Po večeři z nakoupených zásob necháme děti v autě, kde si užívají wifiny, a ve společenské místnosti si dvě hodiny povídáme s Němci, kteří stejně jako my vyrazili na rok na cesty. Začali před pěti týdny v Kartageně a mají na cestu do Montevidea v Uruguayi skoro jedenáct měsíců. To my máme jen necelé tři.

Společenská místnost v kempu a hostelu.

V deset se rozloučíme, děti už spí a i my dospělí využíváme rychlé wifi. Konečně mohu dát na blog další dva články

Kuba nám usnul v posteli.