Přejezd do Ekvádoru
Po 19.9. Villa Margarita, San Fernando, Pasto, 2650 m.n.m. (Kolumbie) – Casa De Campo Curinan Campground, Otovalo, 2700 m.n.m. (Ekvádor)
V Kolumbii jsme nakonec strávili více než tři týdny. Týden čekáním na auto v přístavním městě Kartagena na karibském pobřeží a dva týdny cestováním po této rozmanité zemi. Dnes se s Kolumbií loučíme, přejíždíme do sousedního Ekvádoru, o kterém nic nevíme, nic od něj neočekáváme a proto nás příjemně překvapí.
Ráno se jen rychle rozloučíme s milou rodinou, u které jsme spali na zahradě. Dostaneme od nich nálepku, abychom si ji nalepili zezadu na auto k ostatním nálepkám. Zaplatíme jim za noc a možnost si vyprat 50 tisíc pesos, protože jsme opravdu vděční za jejich ochotu a za bezpečí. Prádlo sesbíráme úplně nakonec, v noci vůbec neuschnulo, bylo taková zima, že jsme museli topit, ale ráno, když začalo svítit sluníčko tak se přeci jen něco málo usušilo a v autě už to nějak doschne.
Pasto není úplně u hranic. Trvá nám celé dopoledne než na ně dojedeme, protože ještě cestou zastavuje v jedné vesnici na oběd a na chvíli školy.
Ekvádor je spíše menší zemí Jižní Ameriky (rozlohou je 9. ze 12 zemí), ale i tak je 3,5 krát větší než Česká republika. Země se dělí na tři geoklimatické celky, které se liší nejen podnebím a „přírodou“, ale i zvyky. Jsou to a) Costa - pobřežní pás b) Sierra - horský pás And c) Oriente - amazonský deštný prales
Počet obyvatel je 17,7 milionu. Většina obyvatel je smíšeného indiánsko-bělošského původu, jen asi 7 % tvoří čistokrevní Indiáni, kteří žijí převážně ve vysokohorských vesničkách, v amazonském pralese nebo v pralesech při pobřeží Tichého oceánu. Některé z indiánských kmenů se dodnes brání kontaktu s civilizací. Většina obyvatel mluví španělsky, ale mnozí z nich hovoří také původními indiánskými jazyky. Náboženství je převážně katolické.
Před příchodem Evropanů vládla Ekvádoru Incké říše. Poté bylo území ovládáno Španěly. Nezávislý stát vznikl v roce 1820. Zajímavé je, že Ekvádor nemá vlastní měnu – používá americký dolar, ale razí si své vlastní mince stejně jako Panama. Navíc používají i staré mince z USA 70. let.
Na hranicích to probíhá klasicky – nejdřív imigrace a auto na straně Kolumbie, potom přeparkovat na ekvádorskou stranu a tam kovid, imigrace, auto. Potkáme se tam s rodinou se čtyřmi dcerami, která cestuje v obytném autě s německou poznávací značkou. Holky se jdou prakticky okamžitě družit, Kuba se před tou ženskou převahou stydí a nejen on nemůže uvěřit, jak je možné mít čtyři dcery. Je fajn zase po čase někoho potkat, domlouváme se tedy, že pojedeme stejně jako oni do kempu v Otavalu. Je to ještě dvě až tři hodiny cesty, neměli jsme v plánu pokračovat tak daleko, ale společnost děti potřebují jako sůl.
Silnice v Ekvádoru nás příjemně překvapí svou kvalitou. Poctivá vrstva asfaltu, dálnice se dvěma pruhy v každém směru, to je sen každého řidiče. Zatáčky sice nesplňují evropské parametry, ale v těch horách, kterými zrovna projíždíme, to ani jinak nejde. I benzínky jsou často pěkné, moderní, čisté. Pro nás cestovatele je to velmi příjemné zjištění.
A ty hory! Zatímco ještě v Kolumbii byly hory jedna vedle druhé a byly celé porostlé zelení, hory v Ekvádoru jsou majestátní. Tím, že je podnebí sušší, tvary hor více vyznívají.
Příjezd do kempu je trochu napínavý. Město Otavalo leží na náhorní plošině obklopené vysokými sopkami. Kemp je na hranici města, v místě, kde se terén prudce zvedá. Musíme tedy vystoupat po tmě do strmého kopce po silnici dlážděné většími oblázky. Natlačím se, co nejvíc dopředu, abych alespoň trochu posunula těžiště a autu se (snad) lépe stoupalo.
Bráno do kempu je otevřená. Zaparkujeme vedle Izraelců a oddechneme si úlevou. Připojíme se na wifi, osprchujeme se teplou sprchou a jdeme spát.