Čtyřicet kilometrů za dvě hodiny

St 8.6.  parkoviště pod zarostlou pyramidou, Cholula 2149 m.n.m. (Puebla, Mexiko) – louka pod skalami na konci vesnice Santiago Apoala, 2012 m.n.m.  (Oaxaca, Mexiko)

Ráno se snažíme být, co nejrychlejší. Před námi je dlouhá cesta a my se chceme ještě podívat na dva kostely, o kterých se píše v Mexikopedii. Týna spokojeně běhá, snad poprvé se tady v Mexiku necítí jako exot, protože spolu s ní běhá po parku za parkovištěm půlka Choluly.

Tohle místo na spaní bylo moc fajn, krásně jsme si odpočinuli na tom zeleném trávníku.

Kostel Santa Maríe Tonantzintla v Cholule.

Při plánování cest po Mexiku používám tři hlavní zdroje informací – průvodce po Mexiku pro nezávislé cestovatele od nakladatelství Lonely Planet, aplikaci iOverlader a Mexikopedii. Všechny tyto tři zdroje jsou off-line, což je důležité v zemi, kde signál není úplně všude (třeba teď jsme v horské vesničce a signál je tu nulový). Určitě by bylo dobré si vše ještě ověřovat na internetu, ale na to fakt nemám síly a také bych se pak cítila přehlcená informacemi, což mne vždy zbytečně rozruší.

Mexikopedie (máme první díl koupený a od Evy Kubátové, autorky této knihy, jsme dostali k přečtení i několik kapitol z druhého dílu) není průvodce po Mexiku. Spíš vysvětluje mexickou kulturu, kterou jste při cestování po této zemi obklopeni, a umožňuje vám ji lépe pochopit, proniknout do větší hloubky a tím si tuhle zajímavou zemi více užít.

Kostel San Francisco Acatepec V Cholule.

Dnes jsme ale výjimečně Mexikopedii použili i jako průvodce, vyrazili jsme totiž na prohlídku dvou kostelů v Chulule (v průvodci LP se o nich nepíše a myslím, že je to škoda) Interiér těchto kostelů se vyznačuje neuvěřitelnou přeplácaností, které se říká „indiánské baroko“. V kostelech se nesmělo fotografovat, ale to vlastně není na škodu, protože žádná fotografie stejně nedokáže vystihnout ten pocit z prostoru, který je do posledního kousku místa zaplněn plastickým dekorem se spoustou tmavovlasých andělíčků. Pokud byste náhodou měli čas jen na jeden kostel, jeďte do kostela Santa Maríe Tonantzintla, protože to je fakt síla. Vnitřní výzdoba kostela San Francisco Acatepec je proti němu umírněná, zato má krásnou fasádu zdobeno místními ručně malovanými keramickými dlaždicemi.

Po prohlídce kostelů ještě nakoupíme velmi rychle ve Walmartu – hlavně čerstvé pečivo, ovoce, zeleninu, maso a pivo :-) A pak už jen jedeme, jedeme a jedeme směrem na Oaxacu.

Plná čára není zeď a přes dvojitou plnou čáru můžete předjíždět, ale musíte opatrně.

Cesta vede po placené dálnici. Za každou mýtnou bránou je malé odpočívadlo s čistými toaletami zdarma. Jen jednou jsou toalety bůhvíproč zavřené a musíme využít náš záchod v autě. Cesta trvá velmi dlouho a to ještě netušíme, že posledních 40 km pojedeme snad dvě hodiny.

Po náročném pobytu v CDMX jsme se rozhodli, že se budeme městům spíše vyhýbat a budeme se snažit trávit víc času mimo ně – v horách, u jezer, u moře. Ve městě je to s dětmi náročné a také to stojí víc peněz. Z těchto důvodů jsme vynechali Pueblu a nemíříme rovnou do Oaxacy. Podařilo se mi objevit snad jediné horské místečko poblíž trasy mezi těmi městy. Našla jsem jej v aplikaci iOverlander a později i v Lonely Planet. Jen jsem nějak přehlédla tu informaci, že silnice je kamenitá. Dala jsem přednost informaci, že je už z 60% vyasfaltovaná. 

Odbočíme tedy z dálnice, projedeme po vyasfaltované cestě přes městečko Asunción Nochixtlán až na konec, kde se asfaltka změní ve zpevněnou vyštěrkovanou silnici. Musíme jet velmi pomalu. Není to tak zlé, ale jen pomalé. Zahlédnu ceduli ukazující, že na Santiago Apoala míříme správným směrem. Dodá mi to trochu sebevědomí, že za těch 40 kilometrů po náročném povrchu budeme jistě odměněni nečekanou krásou. I tak se několikrát zeptám, jestli tam chce Janek opravdu jet.

Tuk-tuky v městečku Asunción Nochixtlán.

Po asi deseti kilometrech jsme už dost vyklepaní – fyzicky i psychicky. Cestou potkáváme osobní auta jedoucí proti nám. Když to zvládnou ona, musíme to zvládnout u my s terénními pneumatikami, náhonem na všechny čtyři kola a možností redukce, ale občas o tom silně pochybuji. Tyhle osobáky neváží přes čtyři tuny. Projíždíme dvě horskými vesnicemi, kde se tak trochu zastavil čas. Připadá mi neuvěřitelné, že někdo žije na takovém místě bez možnosti se snadno dostat někam do civilizace. Ještě neuvěřitelnější se mi zdá, že si někdo dá tu práci a na cestu, kde prostě nemůžete jet rychle, postaví z hlíny retardér. Jediný důvod, který mne napadá je, že má vedle nějaký obchod a potřebuje zaujmout zákazníky.

Nevyasfaltovaná silnice kousek za Asunción Nochixtlán.

Vidíte tu pěknou silnici úplně vlevo. Tak takový kousek od ní jsme jeli snad pět kikometrů. najet se ni nedalo.

Po nějaké době se vedle té hrozné cesty, po které jedeme, zjeví nově vybudovaná betonová silnice. Jenže se na ni nedá najet. Mučí nás to, když si to šineme rychlostí 10 km za hodinu přímo vedle krásné nové silnice, ale nedá se nic dělat. I místní řídí po té polňačce. Asi po třech kilometrech můžeme najet na novou silnici a najednou z nás spadne napětí a začínáme si užívat krásnou krajinu a přírodu kolem. Do té doby jsme si jí skoro nevšímali, jak jsme se soustředili na vyhnutí se dírám a balvanům na cestě.

Bohužel po 12 km Mapy.cz, směrovka i místní ukazují, že máme sjet z té krásné pevné silnice opět na polňačku. Vůbec se nám tam nechce. V mapě je vidět, že by se dalo pokračovat dál po asfalce a pak odbočit na jinou silnici, ale když i ti místní říkají, že máme jet po polňačce, tak po ní jedeme.

Z okýnka auta zahlédneme dvě ženy indiánského vzezření, které pasou kozy a u toho (klidně i za chůze) pletou košíky. Jedna fialový, druhá přírodní. Moc bych si jeden takový přála. Byl by košík s příběhem. Uvidíme, třeba se bude nějaký dát koupit ve vesnici, kam máme namířeno.

Jednou se zase v prudkém kopci vyhýbáme s jiným naloženým autem. Na první pohled veze tenhle pick-up kdoví jaké harampádí, ale na druhý pohled mi dojde, že má korbu naloženou železným šrotem a pytli s plechovkami. Signalizuji tedy, že pro ně něco mám, vyskakuji z auta, otevírám dveře budky a tahám odtamtud sáček s vytříděnými hliníkovými plechovkami od piva a koka-koly. Trochu se bojím, někde kousek za mnou štěkají psi, a tak zase naskočím dovnitř do kabiny, sáček předám Jankovi a ten jej podá okýnkem řidiči pick-upu.

Popeláři.

Nebudu to rozebírat, ale bylo to ještě horší. Nicméně po nějakých dalších cca. 5 kilometrech jsme se znovu napojili na hezkou silnici a po ní dojeli až do Santiago Apoala.

Čekala jsem se, že se bude jednat o vesničku vysoko v horách, obklopenou skalami, ale vesnička leží dole v údolí. Jako první ze všeho zahneme k turistickému centru. I když je skoro 7 večer, hned se nás ujme nějaký pán, naúčtuje nám 50 pesos na osobu starší 10 let a na důkaz zaplacení vstupního poplatku do vesnice nám kolem zápěstí nalepí papírový náramek, jaký se nosí na festivalech místo lístku.

Projíždíme vesnicí až na úplný konec, kde by mělo být tak trochu tajemné tábořiště na krásné zelené louce. Zajedeme tam. Vedle jsou chatky, které se také pronajímají, my si ale najdeme místečko na zeleném trávníku pod vysokými skalami porostlými tropickou vegetací. Cena za jednu noc na tak nádherném místě byla 100 pesos.

Připravím k večeři vajíčka, pak vařím fazolovou polévku, kterou dám chladit do potoka. Venku vysoko nad zemí létají intenzivně svítící světlušky (ty naše jsou proti nim přízemní bludičky) a začíná pršet.

Janek je po všem tom namáhavém řízení unavený a rychle usíná. Já zapisuju zápisky z dnešního dne a snad zvládnu i jeden starší den.