Nový sestřih pro Janka i Kubu

Čt 23.3. parkoviště u majáku, Geraldton, 2 m.n.m. (Western Australia, Austrálie) - odpočívadlo u silnice mezi Kalbarri a Geraldtonem, 120 m.n.m. (Western Australia, Austrálie)

Ráno jako obvykle Janek zkontroluje pastičky na myš. Všechny jsou prázdné. Vypadá to, že busík budeme vracet i s jedním černým (nebo spíš šedým) pasažérem. Pomalu vše sbalíme a jako jedni z posledních opouštíme parkoviště pod majákem. Zamíříme do jednoho z mnoha dobročinných obchůdků v Geraldtonu. Joli si tam vybere tričko neobvyklé žluté barvy s logem seriálu Friends. Jinak tam nic zajímavého nemají. Odtud přejedeme k nákupnímu centru, kde jsou kluci objednaní na stříhání na půl jedenáctou.

Zatímco si kluci nechávají zkracovat vlasy, já ještě jednou proběhnu Coles a koupím zapalovač (už zase se nám rozbil), pasty na zuby (zase došla), vepřové plátky (na Kubovo přání) a tenké klokaní steaky (jen tak na zkoušku).

Kluci před ostříháním. Fotku po něm nemám.

Klukům to po ostříhaní oběma moc sluší. Janek se nechal vzít strojkem za 20 dolarů, Kuba trval na stříhání nůžkami a přišlo to na 30 dolarů. Holky se učily a hlídaly auto.

Sotva ujedeme pár desítek kilometrů na sever, zrovna tankujeme benzín a Joli hlásí, že má hlad. Dvanáctá se blíží a tak jen přejedeme kousíček vedle k dětskému hřišti s několika piknikovými stoly. Je to neskutečné, ale piknikové stoly, toalety a dětské hřiště se najdou i v té nejmenší vesnici. Vše v rámci možností čisté a udržované.

Rychle vytaháme všechno z auta. přístřešek, tašku se židlemi, tašku s body-boardy, solární sprchu, krabice s pivem a se zeleninou. Taháme to takhle několikrát denně a já mám takové bicepsy jako snad nikdy. Stehenní svaly zase posiluju, když z dolních skříněk lovím pánev a z ledničky maso a sýr na grilování. Tolik dřepů v domácnosti jsme snad ještě nikdy nedělala.

Fotka ze včerejška. Dřepy, dřepy, dřepy. Jinak se k nádobí a potravinám nedostanu.

Klokanní maso mají v supermarketech Coles v několika úpravách – nakrájené na kousky (asi jako na čínu), silnější steaky, placky na hamburgery a pak tenké řízečky, které mne zaujaly tím, že jejich příprava trvá jen dvě minuty. Když vaničku s masem rozbalím, zjistím, že obsahuje opravdu tenoučké plátky jemného červeného masa. Postupuji (téměř) podle návodu na zadní straně obalu – osolím je, opepřím a osmahnu minutu z každé strany. Víc není potřeba, během chvíle jsou krásně hnědé a propečené. Mezitím se mi osmahne cibulka a pak už stačí naříznout housku, naplnit ji barbecue omáčkou, řízečky, salátem, rajčaty a cibulkou. My holky dáme přednost grilovanému sýru haloumi, ale Janek je spokojený. Kuba si dá jen samotný řízek a tvrdí, že mu to nechutná, ale já myslím, že mu spíš vadí, že je to klokan. Masíčko na špejli v Peru mu také přestalo chutnat až ve chvíli, kdy se dozvěděl, že se jedná o lamu alpaku, do té doby oblizoval až za ušima.

Po obědě pokračujeme v jízdě na sever. Přijedeme do národního parku Kalbarri, který se dělí na dvě části. My dnes nakoukneme do té pobřežní – prohlédneme si Pink Lake (Růžové jezero) a projdeme se krátce nad útesy a kocháme se jejich krásou. Slunce pálí, ale fouká tak silný vítr, že vůbec není vedro.

Hutt Lagoon je mořské slané jezero nacházející se v blízkosti pobřeží Indického oceánu 2 kilometry severně od ústí řeky Hutt. Hutt Lagoon je růžové jezero, slané jezero s červenou nebo růžovou v důsledku přítomnosti řasy Dunaliella salina produkující karotenoidy, která je zdrojem β-karotenu, potravinářského barviva a zdroje vitamínu A.

Zdroj: Wikipedie

Těsně před začátkem dnešních on-line hodin zaparkujeme na parkovišti u malé pláže u městečka Kalbarri. Jeli jsme sem jen kvůli signálu, jinak bychom zůstali v kempu v Lucky Bay, kam se budeme muset na noc vrátit asi 40 km.

Zatímco holky s mobilem v ruce a sluchátky v uších sedí ve stínu busíku, Janek s Kubou se převlečou do plavek, nasadí si potápěčské brýle a vyrazí okouknout skály kousek od břehu. Po čase se vrátí s tím, že kolem skal plují krásné akvarijní rybičky. Já si chvíli čtu a pak se učím s Kubou.

Škola je vlastně docela téma. Na jednu stranu jsme vděční za on-line hodiny, které holky každý všední den mají. Je pro nás velká pomoc, když se jim věnují učitelé, místo toho, aby musely všechno studovat samy nebo s naší pomocí. Na druhou stranu jsme on-line hodinami hodně svázaní – začínají v 14:45 a končí ve 20:20 – takže čas, kdy můžeme něco podnikat je hodně omezený, pokud nechceme školu zanedbávat. Každá z holek má denně dvě až čtyři hodiny v tomto časovém rozmezí, přičemž někdy se jejich hodiny překrývají, jindy zase ne. Občas se domluvíme, že nějakou hodinu vynechají, ale snažíme se stíhat všechny, pokud je to možné. Signál v Austrálii je především kolem měst a vesnic, ve větší vzdálenosti od nich obvykle není dostačující pro on-line konference a tak je potřeba předem aspoň trochu plánovat program tak, abychom v dané době byli na místě se signálem. Zároveň je nutné, abychom tam měli, co dělat my ostatní a abychom se po skončení lekcí zvládli přemístit na místo, kde budeme spát. Musím přiznat, že není úplně snadné vše zkoordinovat a vznikají kvůli tomu různé třecí plochy, ale vzdělání je důležité (to člověk pochopí při cestách Mexikem a Střední Amerikou) a hlavně holky hodně baví účast na hodinách a vysloveně se na ně těší.

Učení s Kubou je další téma. V Japonsku a z počátku pobytu v Austrálii jsme se vůbec neučili. Jakmile jsme nasedli do busíku, začala jsem se s ním pomalu učit podle elektronických učebnic češtinu a matematiku (prvouky a angličtiny je všude kolem tolik, že jejich učení nechávám na květen a červen, kdy budeme doma a budu si moct snadno tisknou potřebné materiály). Kuba si na práci velmi těžko zvykal a zpočátku kladl značný a velmi hlasitý odpor. Časem si zvykl, postupně učení přidáváme a myslím, že ho to i baví.

Jak to tedy děláme? Každý den si Kuba píše stránku do cestovního deníku. V Buenos Aires si vybral klasický černý Moleskin bez řádků, který je opravdu kvalitní, vydrží i nešetrné zacházení a hromadu nalepených pohlednic. Postupně jsme se ustálili na tom, že na levou stránku lepíme nějaký obrázek (to dělám já) a na pravou stránku mu napíšu datum a nadpis, který vystihuje daný den, a podle pravítka mu tam narýsuji řádky. Když si sedne ke psaní, společně si připomeneme, co se daný den (obvykle je to den předem) dělo a on už pak píše sám svými slovy. Někdy mu diktuji věty, někdy mu pomáhá Joli. Nebazíruji na úpravě, pravopisu, slohu ani na počtu řádků, je pro mne nejdůležitější, že psaní dennodenně trénuje.

Matematiku se učíme podle elektronické učebnice od Frause, která pracuje s metodou podle profesora Hejného. Chvíli mi trvalo než jsem pochopila jednotlivé typy příkladů (s něčím mi pomohla Joli), ale teď se v tom docela orientuji. Vynecháváme jen úlohy na prostorovou představivost (pokojíčky). Jinak počítáme vše. Každý den mu také napíšu do sešitu na jednu až dvě stránky řadu různých příkladů – nejen klasické příklady, ale i různé porovnávání a násobilkové čtverce, které Kuba baví.  Zpočátku bylo velmi těžké ho k počítání přinutit, po čase tomu ale přišel na chuť a tvrdí, že ho to baví.

V češtině jsme asi trochu pozadu. Učí se teď slabiky s „ě“ a já moc nechápu, co se na tom učí. I v tomto předmětu pracujeme s učebnicí od Frause. Procházíme stránku za stránkou. Občas dostane diktát. Díky čtečce poslední dobou hodně čte. Toť vše.

Na ostatní předměty není čas a prostor. Prvouka je tak nějak všude kolem a doufám, že stačí, že si běžně povídáme a denně vidíme něco zajímavého. Ze zkušenosti předchozího pololetí vím, že výtvarná výchova, praktické činnosti i hudební výchova se zvládají lépe v bytě než v obytném autě. Doufám, že se nám vše podaří dohnat po návratu domů v druhé polovině dubna.