Mayské pyramidy v Palenque

Po 20.6 restaurace La Chiapaneca, Palenque (Chiapas, Mexiko) – Camping Costa del Sol (Campeche, Mexiko)

Noc byla upršená. Zřejmě se přes oblast přehnal nějaká cyklóna, jak tvrdí Janek. Já to tomu nerozumím, důležité je, že déšť je pryč a svítí sluníčko.

Ráno se ještě rychle smočíme v bazénu a pak už zamíříme k pyramidám v Palenque. Zaparkujeme na parkoviště u muzea, kupujeme si lístky do národního parku Palenque (platíme tři lístky, Joli a Kuba mají vstup zdarma), u vedlejšího stolu kupujeme lístky na archeologické naleziště Palenque (platíme dva lístky, všechny naše děti mají vstup zdarma). Je to trochu absurdní se těmi dvojíme lístky, ale to už je Mexiko.

Nejdřív projedeme do národního parku (závoru nám zvedají aniž bychom ukázali koupené lístky), pak vystoupáme dvěma serpentýnami na parkoviště před vstupem k pyramidám.  Někdo nás naviguje, kam máme zaparkovat a pak po nás chce 40 pesos za to, že nám bude na auto koukat. Dáme mu dvacet, aby se neurazil a někdo auto neprovedl.

Je teplo a vlhko. Není snadné chodit. Projdeme vstupní branou a už jsme u pyramid, paláců a jiných kamenných staveb vysvobozených ze zajetí džungle. Všechno je tu dostatečně popsané, nepotřebujeme žádného z průvodců, kteří se nám nabízeli po cestě. O jednom jsem uvažovaly, ale samy děti to zavrhly. I když by mluvil anglicky, tak z dětí by mu rozuměla jediná Týna, zbylým dvěma bychom museli tlumočit a to jak jsme zjistili už dříve, nedělá dobrotu.

Vystoupáme po schodech na dvě pyramidky a jsme vyřízení, to vlhko nám dává zabrat. Joli křičí, že už toho má dost a chce jít do auta, ale jsme teprve v půlce cesty areálem. Potkáváme slovensko-německý pár, který po Mexiku cestuje už nějakou dobu a přesunuje se autobusy,  kolektivy a taxíky. Při rozhovoru s nimi si oba s Jankem nezávisle na sobě uvědomíme, jak moc nám vyhovuje náš způsob pohybu z místa na místo. Jak moc jsme díky vlastnímu autu nezávislí, jaká místa jsme schopní navštívit a kde všude můžeme spát.

Dětem vyhovuje, že máme naše auto jako takový domov na kolečkách. Já jsem při našem šestitýdenním cestování po Peru v době, kdy jsme ještě neměli děti, těžko snášela noci po levných hotelech a hostelech, vadilo mi, že nevím, jak moc čisté je povlečení, pod kterým spím, vadili mi krátké postele, nesprávně měkké matrace, záchody, na kterých bylo všechno slyšet. Janek zase vzpomíná na všechen ten čas trávený čekáním na autobus, na zjišťování, odkud autobus jede. Takhle jsme spokojenější – spíme každou noc na stejné posteli, auto se rozjede, když mám vše připravené. Někdy později, někdy dříve, ale nemusíme hodiny čekat někde na nádraží ve špíně a mezi cizími lidmi.

Po prohlídce pyramid sjedeme dolů k muzeu. To je bohužel zavřené, protože je pondělí. Zavřený je i muzejní obchod, před prosklené dveře na nás jen smutně koukají krásné pohlednice ve stojanech.

Odjížíme z parkoviště a přejíždíme k supermarketu, kde jsme byli už včera. Zatímco já míchám v autě vajíčka k obědu, Janek jde s dětmi ještě jednou nakoupit.

A pak už zase jedeme, jedeme, jedeme. Holky se učí – s Týnou si opakujeme 16. a 17. století, s Joli dějiny československého státu po druhé světové válce. Tohle baví i Janka, spoustu toho dětem vysvětluje, zrovna ty věci, které se v učebnicích nepíšou. Pustíme si taky jednu Casablanku. Je nám hezky.

Na pláž Costa del Sol přijedeme v době, kdy její správce – mladý muž s otráveným výrazem ve tváři - odchází. Chvíli licitujeme o ceně. Janek říká na rovinu, že je nás pět – tři děti a dva dospělí. Správcova první nabídka je 150 pesos za osobu, což je pro nás nepřijatelné. Janek říká, že naši přátelé (myšleno spoluuživatelé aplikace iOverlander) zde platili 5O pesos za osobu a 5O pesos za auto. Správce si tedy řekne o částku 200 pesos za všechny za tuhle noc. Sice nechápeme, jak došel k tomuto výsledku, ale přijímáme ho. Platit budeme až zítra.

Tohle není poprvé, co jsme si všimli, že místní lidé mají problém s pro nás i naše děti nenáročnými počty. Jedné paní se stalo, že násobila pětkrát dvacet a vyšlo jí sto pět. Jindy paní špatně spočítala 3x50+200 jako 400 a ošidila by se o 50 pesos, což není málo. Zatímco český číšník v hospodě spočítá útratu na účtu během pár sekund, mexický se u toho několik minut potí. Hlavně mě překvapuje ta neznalost násobilky, zvlášť, když násobí jedno a to samé číslo pořád do kola. Naši lidé znají násobky ceny jednoho piva zpaměti, tady s tím bojují. Špatnými počty bohužel často okrádají hlavně sami sebe.

Ale zpátky na pláž, kterou máme jen pro sebe. Chvíli se dohadujeme o tom, kde přesně zaparkujeme. Já bych nechala auto, kde je, byť je skoro uprostřed cesty, a šla se projít po pláži. Janek má potřebu přeparkovat, ideálně až někam dozadu, abychom nikomu nezavazeli. Naštěstí se tam dozadu nedá projet, palapy jsou moc blízko palmám a prostě se nevytočíme. Takže jen trochu uhneme z cesty a už se mohu jít projít. Děti se houpou na houpačkách. Je vedro, ale od moře trochu fouká. Voda v moři je neskutečně teplá, teplejší než vzduch.

Večer se osprchujeme sprchou, která teče jen velmi málo.