Lázně vysoko nad údolím
So 8.10. místo u řeky, Pauccaraya, 3035 m.n.m. (Peru) – Casa Lena camping, Curahuasi, 2800 m.n.m. (Peru)
Po noci na travnaté ploše mezi silnicí s řekou pokračuje v jízdě údolím řeky. Našla jsem, že za patnáct kilometrů jsou ve vesnici lázně s termální vodou. Už jsme se dva dny nemyli, tak by se nám nějaká horká koupel hodila.
Místo u řeky, kde jsme přespali.
Jenže jsem se podívala do mapy jen zběžně. Na první pohled to vypadalo, že jsou lázně hned na druhé straně řeky než hlavní silnice, po které jedeme. Ve skutečnosti to vlastně i tak je, lázně jsou opravdu hned na druhé straně řeky, ale asi tak o 300 výškových metrů výš. Svah je tam neuvěřitelně prudký. Znamená to tedy, že asi šest kilometrů jedeme po dobře udržované neasfaltové cestě, vpravo od nás je prudký svah. Je tam navíc docela provoz, jezdí zde osobní auta i tuk-tuky. Naštěstí je tu dost míst, kde se dá téměř bezpečně vyhnout, protože cesta je široká tak akorát na jedno auto.
U lázní zaparkujeme. Holky jsou zpruzené, Kuba si vezme plavky a jde. Při koupě lístků u pokladny nás poštípou agresívní pičulky, naštěstí jen trochu. To horší teprve přijde. Odhlasujeme si soukromou lázeň (druhou možností je venkovní bazén). Zaplatíme 10 solů za osobu a vybereme si ten největší možný bazének-vanu, který nám nabízejí. Vodu si napouštíme sami, teplota si tedy můžeme nastavit, jak potřebujeme, záleží na tom, jak moc otevřeme kohout s horkou nebo vlažnou vodou. Zpočátku volíme horkou vodu, později spíše jen teplou.
Horká lázeň z nás smyla všechnu špínu.
Po koupeli jsme docela unavení a někteří i hladoví. Kuba si objedná polévku a jak tam všichni čekáme, vrhnou se na nás pičulky a pokousají nás na všech odhalených místech. Nejsou pičulky jako pičulky, tyhle jsou nejen agresívní, ale jejich štípance navíc neskutečně svědí. Musíme si pak všichni dát lék na alergii, abychom se z toho svědění nezbláznili.
Vykoupaní a poštípaní absolvuje ještě jednou tu polňačku nad propastí. Pak se na pojíme na asfaltku v údolí. Silnice je v dobré stavu a cesta rychle ubíhá.
Po obědě dojedeme do města Abancay, které je postavené ve strmém kopci nad řekou. Chtěli bychom nakoupit v supermarketu, ale ulice jsou tak prudké, že se bojíme zastavit, abychom se ještě někdy rozjeli. Nakonec najdeme supermarket na ulici vedoucí po vrstevnici :-) nakupování v supermarketech je vždy zábava. Baví mne sledovat jaké potraviny, v které zemi prodávají.
Peru je známé jako země, odkud pochází spousta druhů potravin – brambory, quinoa, amarant. Už minule jsem si koupila ovesné vločky s přídavkem quinoových vloček (7%) a připravila z nich granolu. Tentokrát si koupím samotné quinoové vločky, abych je přimíchala k těm ovesným, co mám. Quinou prodávají i jako čisté zrní nebo v pufované podobě. V této formě ji přidávají do různých müsli tyčinek. Stejně jako amarant, který se peruánsky řekne „kichiva“. Pak ještě v oddělení medů objevím malou skleničku s tmavě hnědou sirupovitou tekutinou a tajemným názvem „algarrobina“. Vypadá to jako melasa, ale melasa to asi není. Složení na skleničce nenajdu, jen to, že je to vhodné i pro děti a přestárlé. Tak to je přesně pro nás.
Po nákupu pokračujeme v jízdě do strmého kopce. Vyjedeme do sedla a otevře se nám výhled na zasněžené vrcholky hor v dálce před námi. Taková krása.
Výhled na zasněžené vrcholky hor.
Ještě za světla dorazíme do kempu u městečka Curahuasi, což je taková díra po granátě. Kemp není úplně klasický kemp, je to spíš takový doplněk k zajímavému projektu školy pro předškolní i starší děti, kde pracují dobrovolníci ze západních zemí. Teď v sobotu tu nikdo kromě nás a dvou mladých dobrovolníků není.
V kempu Casa Lena.
Já mám po příjezdu jakousi životní krizi s výstupem hodným situační komedie. Nakonec se osprchuji a uklidním, ale děti kolem mne pak chodí po špičkách. Poslední dva týdny byly velmi náročné, melu z posledního a už docela dlouho cítím, že potřebuji dvě noci po sobě v kempu, abych dobrala psychické síly a dohnala nějaké resty. Rozhodujeme se tedy, že v na tomto místě s nejkrásnějším výhledem strávíme dvě noci a jeden celý den.