Konečně odjezd z El Calafate

St 30.11. benzínka YPF, El Calafate, 258 m.n.m. (Argentina) – vedle mostu před hranicí s Chile, 352 m.n.m. (Argentina)                                                                                   

Dětem, i Jankovi je už lépe. Joli dokonce ráno vstane (rozuměj otevře oči v 5:30 na online hodinu fyziky) a pak zase spí a hodinu angličtiny prospí. Já spím až do tři čtvrtě na devět. Večer jsem dlouho pracovala na restauraci v benzínce a noci s nemocnými dětmi jsou náročnější než ty normální.

Joli má on-line hodinu v kabině. Nikoho tak neruší.

Dopoledne ještě vyřizujeme nějaké záležitosti v autě - Janek kupuje lístky do Torres del Paine a děti polehávají nebo se učí. Janek pak přejede s dětmi do města, kde se staví v lékárně a v copy-centru, já mezitím na benzínce chystám adventní kalendář. Makám jako stroj, abych toho, co nejvíc stihla teď a nezůstalo mi toho moc na večer.

V restauraci na benzínce si dáme i oběd. Joli s Kubou moc nejedí, ještě kvůli nemoci nemají na nic chuť. Pak už vyrazíme na cestu. Zase hodně fouká. Krajina kolem je suchá a nudná, vidíme spoustu ptáků nandu a lam guanako. Dva nandu mají kolem sebe spoustu malých ptáčat.

Nandu a jeho líheň.

Nandu pampový je pták podobný pštrosovi, jen o trochu menší. (výška 1,5 - 1,8 m, váha 20 - 27 kg, velcí samci někdy až 40 kg). Zajímavý je jejich rodinný život. Samec se páří s několika samicemi, ty pak všechny snáší vejce do jediného hnízda, kterým bývá pouze mělký důlek v hlíně. Samec až na padesáti vejcích sedí sám 40 dnů. Všechna mláďata (v jednom hnízdě) se líhnou v rozmezí 36 hodin, vejce z kterých se kuřata nevyklubou, jsou ponechána svému osudu. Mláďata jsou proužkovaná a záhy po vyklubání opouští hnízdo, do roka dosahují téměř velikosti dospělých. Živí se listy, semeny, plody, hmyzem a drobnými obratlovci. Dožívají se okolo 10 let.

Já se postupně cítím hůř a hůř. Bolí mne klouby i ledviny. Asi jsem přeci jen chytila od dětí tu nemoc. Jako na potvoru se nám nedaří najít bezpečné místo ke spaní. Pořád hrozně fouká. První místo se mi moc nelíbí – je to přímo vedle mostu-tunelu, který vede pod silnicí, ale když dojedeme na další, fučí tam tak silný vítr, že se vracíme zpět na první místo, protože tam se dá sjet dolů do příkopu či snad koryta občasné řeky, a tak se aspoň trochu skrýt před větrem.

Zase spíme “pod mostem”, ale jsme chráněni před větrem a to se v Patagonii cení.

Já si mohu konečně lehnout na palandu. Po tříhodinovém odpočinku s Jankovou pomocí (píše svým úhledným písmem čísla na kolíčky) naplním vyrobené papírové pytlíky. Všechny pytlíky vložíme do poliček v čele budky a těšíme se na ráno, jak se budou děti na adventní kalendář, který vůbec nečekají tvářit.

Finišuji s adventním kalendářem.