Boruca
Pá 12.8. u fotbalového hřiště, Boruca, 553 m.n.m. (Kostarika) - Cascata del Bosco, San Vito, 1200 m.n.m. (Kostarika)
Moc nevím, jak mám říkat, lidem, kteří zde žijí a kterým v žilách koluje čistá indiánská krev. Domorodci, původní obyvatelé, Indiáni? Domorodci mi evokují spíše nějaké kmeny žijící na úrovni doby kamenné. Původní obyvatelé zase předkolumbijské období. Budu jim říkat Indiáni. Dle mého pozorování se všichni středoameričtí Indiáni vyznačují takovým zvláštním vnitřním klidem, pomalými pohyby a nezájmem o nás cestovatele. Když projíždíme jejich vesnicí, všichni na nás chvíli zírají, ale pak se zase otočí a věnují se činnosti, které se věnovali před chvílí.
“Původní indiánský kmen Boruca, který žije v rezervaci Reserva Indígena Boruca založené v roce 1956, nyní čítá asi 2200 lidí, z nichž už jen 6 mluví plynně původním jazykem boruca. Většina příslušníků kmene se živí drobným zemědělstvím, někteří prodávají své tkané výrobky nebo malované masky z balzového dřeva, jimiž je kmen proslavený. Každoročně se na přelomu roku se ve vesnici Boruca konají oslavy tzv. Tanec ďáblíků, jakási připomínka španělských dobyvatelů. Boručtí muži jsou při těchto oslavách oblečeni v kostýmech, jejichž nejdůležitější částí jsou dřevěné, malované masky.”
Spali jsme vedle fotbalového hřiště.
Murály na domečku u hřiště. V domku byly toalety.
Typický domek ve vesnici Boruca.
Umění na prodej.
Ráno vstáváme jako vždy v šest. V osm se vyrážíme projít do vesnice – nakoukneme do kostela, projdeme pár ulic, pozdravíme všechny kolemjdoucí, koupíme bagety v místní pekárně, ptáme se, kdy otvírá muzeum – v 9. Vracíme se k autu, vše dobalíme, přejíždíme k muzeu. Přijdeme tam v 8:50 a čekáme. V 9:05 se muzeum stále neotevírá. Janek se ptá, kdy otevře a všichni s tím svým indiánským klidem tvrdí, že přece v devět a tváří se, že je ještě vlastně čas. Nakonec se někdo rozhoupe a zavolá paní (říkají ji mučača), která má muzeum na starosti. V 9:27 dorazí mučača (mladá žena) v obeplých džínových kraťasech a stejně přiléhavám tričku. Otevře maličké muzeum a krátce nás jím provede.
Z prohlídky vesnice.
Zajímavý most přes říčku.
Stydlivka stydlivá, latinsky mimosa pudica, rostlinka, která na dotek reaguje sbalením lístečků.
Ta obří kamenná koule nás překvapí. Zbytek je takový očekávatelný – pár fotek, ukázek tradičních řemesel apod. V druhé budově je malý obchod s místními výrobky – ty tkané nás příliš nezaujmou, ale moc se nám líbí vyřezávané a malované masky. Vybíráme tři nejhezčí (rozuměj tři nejméně strašidelné) a demokraticky odhlasujeme, kterou z nich si koupíme domů. Vyhrává ta s papouškem ara a tukanem. Kuba nám zakazuje si ji pověsit krb, máme si ji dát do ložnice. Teď ji ale uložíme do peřin a odjíždíme pryč z vesnice, ze které jsme byli z počátku dost rozpačití, ale nakonec nás díky muzeu a krásným, propracovaným maskám dostala.
Koule z doby předkolumbovské.
Masky z balzového dřeva v muzejním obchůdky.
Maska, kterou jsme si odhlasovali.
Z Borucy přejíždíme do parku v městečku Palmer Sud, kde jsou vystaveny další obří kamenné koule, které vytvořili lidé z kultury Disquís. Park má dvě části – v jedné je dětské hřiště a stará lokomotiva, v druhé jsou vrostlé stromy a informační cedule. Moc se nám tam líbí, zatímco já chystám oběd (zase těstoviny se skleněnou omáčkou, tuňákem a sýrem), děti si prolezou vlak a Janek fotí mravence, kteří nosí kousky lístků větší než oni sami. Místo má jedinou chybu – vlhké a horké klima.
Zelené kopce kolem vesnice Boruca.
Stará lokomotiva v městečku Palmer Sur.
Vnitřek vagónu.
Po obědě přejedeme do většího města Neily, kde dává pytel prádla do prádelny, nakoupíme v supermarketu, vyzvedneme prádlo (musíme chvíli čekat) a pak za deště a za tmy odjedeme tisícem a jednou prudkou serpentýnou nahoru do hor. Noc strávíme zaparkovaní pod obřím bambusem na zahradě restaurace Cascate del Bosco (stojí to 20 dolarů).
Pytlík polévkové zeleniny po kostaricku - maniok, sladké brambory, brambory a chayote. Kořenovou petržel a bulku celeru jsem neviděla ani nepamatuji.
Ten pytel vpravo je ta zelenina n apolévku.