Cesta do New Yorku

Po více než dvou letech od prvního nápadu, že vyrazíme na roční cestu kolem světa, po čtyřech měsících intenzivních příprav, nastal konečně den D - den odletu do New Yorku.

Původně jsme měli letenky rezervované na čtvrtek 3.2., s odletem z Vídně v poledne a s příletem do NY v podvečer. Vše bylo naplánované tak, abychom se na cestu dobře vyspali a pátek vyzvedli obytné auto v přístavu. Ale jak už to poslední dobou bývá, let byl zrušen a přeložen na pátek na šestou hodinu ranní. Pro nás to znamenalo, že musíme vstávat v 1:30 v noci, během půl hodiny se musíme všichni včetně dětí obléct a nasednout do auta, kterým nás Jankův tatínek odvezl na letiště.

Ve Vídni byla dlouhá fronta na check-in, protože kontrolovali očkovací certifikáty, i výsledky testů na koronavirus.

Na koláčky došlo ještě ve Vídni.

První let proběhl hladce. Na letiště v Paříži jsme měli dost času na přestup, kávu i čaj.

Druhý let trval asi 7 hodin. Děti okamžitě zapluly do sedadel, pustily si film a byly většinu času spokojené a bezproblémové. Až se mi tomu nechtělo věřit. Letěli jsme s Air France a byl to návrat do starých dobrých časů - letušky byl milé a ochotné, oběd měl tři chody (předkrm, hlavní chod, zákusek a sýr) a podávalo se šampaňské.

Přistání v New Yorku bylo poněkud tvrdší, což bylo nejspíš dáno tím, že v pondělí a úterý byla sněhová bouře, napadla hromada sněhu, který díky dešti během čtvrtku a pátku zase roztál, ale voda ještě nestačila odtéct a všude jí bylo plno.

Fotka z tunelu pod mořem mezi Queens a Manhattanem.

Nejnáročnější chvíle z celého dne nás čekaly v NY. Nejprve to bylo opravdu dlouhá fronta na pasovou kontrolu (na dvě letadla, tam byli dva celníci), ze které nás v půlce vysvobodilo to, že jsme měli tři děti a byli jsme přednostně zkontrolováni jiným velmi milým celníkem.

Po vyzvednutí zavazadel nás kontroloval další celník se psem, jestli nepřivážíme nějaké nepovolené potraviny. Měli jsme rohlíky se šunkou (zakázané maso) a nakrájená jablíčka (zakázané ovoce), obojí jsme nestihli sníst a měli jsme v plánu to vyhodit, až uvidíme informační ceduli a odpadkový koš. Takhle jsme odevzdali jabka i rohlíky celníkovi a podrbali hodného pejska za ušima.

Nejhorší chvíle ale nastala, když jsme se dostali ven. Nestihli jsme si zařídit předem odvoz z letiště a teď jsme tam stáli jak pecky. Děti unavené, tašky tak těžké, že bylo jasné, že je neuneseme, a venku vytrvalo pršelo. Po pár peripetiích se Jankovi povedlo nainstalovat Uber, objednat odvoz a za chvíli už jsme seděli v přetopeném taxíku. To že jsme byli čtyři na zadním sedadle pro tři, jsme už neměli sílu řešit, a nechali jsme se odvést pohodovým týpkem do motelu v New Jersey. Cestou jsme projeli mezi mrakodrapy přes Manhattan.

Kuba stačil cestou v taxíku usnout a z auta jsem ho musela vynést násilím, protože se vzpíral vystoupit. Celou dobu na recepci ječel jako by ho na nože brali, ale když jsme ho uložili do postele během minuty spal jako miminko.

My ostatní jsme usnuli chvíli po něm, ani jsme se nepřevlékali do pyžam. Ony totiž pokoje nebyly vytopené a ani tu nebyly pořádné peřiny a tak spát v mikině bylo první noc nutné.