Budhistické chrámy Kijomizu-dera

Ne 8.1. Kotori House, Minimi-ku Nishikujo Ukaikojicho 6-18, 601-8405, Kjóto, 30 m.n.m. (Japonsko)

Na všech internetových stránkách píšou, že do turisty oblíbených chrámů v Kjótu je dobré chodit hned po jejich ranním otevření. Nám se ale nechce hned po ránu vyrážet do venkovní zimy, raději si hovíme v teple, takže si v prostředí chrámového komplexu Kiyomizu-dera užijeme davy Japonců. Kupodivu nám to vůbec nevadí. Je totiž zábava pozorovat místní, jak se baví na „atrakcích“ tohoto „budhistického zábavního centra“.

Ale pěkně od začátku. Po všech těch ranních rituálech, domácích pracích a psaní na počítači vyrážíme na cestu k chrámovému komplexu Kiyomizu-dera. Je to asi čtyři kilometry pěšky pěkně po rovině. Nejdřív procházíme moderním městem, pak přejdeme řeku a postupně se dostaneme do turistické oblasti. Nějakým zázrakem se nám podaří vyhnout se kjótské Karlově ulici (tou se pak vracíme zpět). Narazíme na malý obchod s keramikou. Provozuje ho jeden drobný hubený a roztomilý pán. Zase neodoláme a koupíme si další keramické výrobky. Vybereme nějaké kousky jako dárky, jeden talířek na chalupu a každý si koupíme maličký, roztomilý stojánek na jídelní hůlky.

Když vylezeme z obchůdku obtěžkáni dvěma krabicemi křehkých pokladů, máme takový hlad, že okamžitě zapadneme do prvního otevřeného stravovacího zařízení. Není to žádný trendy podnik, ale zelené nudle soba v polévce a nějakou bílkovinou dle vlastní volby (tufu, slaneček, smažené kousky zeleniny a mořských plodů) nám moc chutnají a zahřejí nás před dalším pobytem v chladu. Janek si jako jediný vybere tácek se vším možným (z větší části absolutně neznámým) a neváhá to všechno sníst a ještě si pochutnat.

S plnými bříšky pokračujeme směrem k chrámům. Jak se k nim blížíme, začíná přibývat „gejš“ čili mladých dívek převlečených do tradičních kimon převázaných pásky obi a obutých do vietnamek. Kostýmy je možné si půjčit v několika půjčovnách v okolí a „gejšami“ se to tu jen hemží. Líbí se nám to, baví nás koukat na látky kimon a také na fotkách vypadají moc hezky. Holky by si asi kostýmy taky rády půjčily, tak možná příště.

Nejprve si tak trochu omylem prohlédneme obyčejnější budhistický chrám Otani Honbyo, kde toho pro nás není moc k vidění. Poté pokračujeme úzkou uličkou vedoucí hřbitovem až k samotnému cíli dnešní cesty. Zatímco přes hřbitov jsme stoupali skoro sami, tady už nás čeká dav. Přidáme se k němu a projdeme vstupním „domečkem“ do chrámového komplexu. Postupejeme dál, fotíme a v jednu chvíli si koupíme lístky za pár jenů. Dětské lístky se od těch dospělých poznají velmi pr ostě – mají zcela identický potisk, ale velikostně je menší :-)

Nechci se nikoho dotknout, ale tak trochu nám to tady připomíná zábavní centrum s různými atrakcemi, na které je potřeba vystát frontu a za které se platí. Když k tomu připočtete „gejši“ a celkově veselou náladu převážně mladých návštěvníků, připadáme si trochu jako v takovém budhistickém Disneylandu. Pro děti ideální. Vystojíme se tedy frontu na zapálení vonných tyčinek (cena za jednu je 10 jenů) (Kuba je nadšený, že může něco zapalovat, už u předchozího chrámu dost řešil, čím se tam ty tyčinky zapalují). Tyčinky si zapalují od svíčky umístěné ve středu nádoby do níž se poté zapichují. Nádoba je plná jemného popílku z tyčinek. Když tyčinku zapíchneme, po vzoru místních na sebe mávání ruky nasměrujeme její voňavý kouř. To proto, abychom byli zdraví.

Další atrakcí, kterou si vyzkoušíme, je zvedání jakýchsi tyčí možná mečů. První uzvedneme všichni (i Kuba), druhý nikdo (ani janek, který se snaží tak, že si o jeho ostré hrany pořeže málem obě ruce) a třetí železné vietnamky opět zdvihneme všichni.

Několik dalších front mineme (jedna je zřejmě na modlitbu v pokleku, další jsou na různé věštění budoucnosti či co). Za jednou z budou děti přelévají vody z kašny do váz na květiny. Nesmí zapomenout napsat, že v mnoha míst je krásný výhled na Kjóto dole pod námi. Cesta nás postupně vede dolů, mineme Pagodu pro snadný porod a vystojíme si snad nejdelší možnou frontu na vodopád Otowa-no-taki. Během čekání pozorujeme místní, abychom věděli jak se chvat až na nás dojde řada. Janek googlí, co dodává, který ze tří pramenů. Napít ze všech tří nenosí štěstí, je lepší si vybrat jen dva. První pramen dodává zdraví, druhý dlohověkost, třetí úspěchy ve studiu. My s Jankem si shodně vybíráme zdraví, děti cílí na úspěchy ve studiu, dlouhověkost nepotřebují, jak říká Kuba, jemu stačí se dožít sedmdesáti či osmdesáti.

Když na nás dojde řada vezmeme si každý jednu tyč s nádobkou na konci. Nádobku nastavíme pod pramen vody, která teče ze střechy nad námi. Nabranou vodou si omyjeme nejdřív jednu ruku, pak druhou, pak si do té první nalijeme trochu vody a napijeme se jí. Nakonec tyč zvedneme tak, aby voda z nádobky stékala po tyči až na naše ruce.

Kijomizu-dera je to jednou z nejznámějších památek v Kjótu. Historie chrámu sahá až do roku 798, ale současné budovy byly postaveny v roce 1633. Jméno chrámu je odvozeno od vodopádu kijoi mizu, což doslova znamená čistá voda. Od roku 1994 je chrám spolu s několika dalšími památkami v Kjótu zapsán na Seznam světového dědictví UNESCO pod názvem „Památky na starobylé Kjóto“.
Hlavní budova chrámu je pozoruhodná svou rozlehlou terasou podpíranou stovkami dřevěných sloupů, která ční nad svahem a nabízí krásný výhled na město. Výraz „skočit z Kijomizu“ je japonský ekvivalent českého výrazu „skočit do něčeho po hlavě“. Je to odkaz na pověru z období Edo, podle které se každému, kdo přežije skok z chrámové terasy do údolí, splní jeho přání. Přežít takový skok je možné - bujná vegetace pod terasou může zmírnit pád šťastnějšího poutníka. Ovšem skákat z terasy je dnes zakázáno. Během období Edo zde bylo zaznamenáno 234 skokanů, z nichž 85,4% přežilo. Výška pádu je „jen“ 13 metrů, ale i to je na dřevěnou konstrukci značná hodnota.
Pod hlavní budovou se nachází vodopád Otowa-no-taki - tři proudy vody padající do jezírka. Chrámoví návštěvníci si nabírají vodu do kovových hrníčků, protože věří, že má léčebné účinky. Říká se, že pití vody ze třech proudů dodává zdraví, dlouhověkost a úspěch při studiu. Zdroj: Wikipedie

Po všem tom chození a po všech zážitcích jsou děti unavené a chtějí jet zpátky autobusem. Dva nám ujedou přímo před nosem a na další čekáme čtvrt hodiny. Když autobus přijedeme, je tak nacpaný, že na první pohled máme pocit, že se do něj nemůžeme vejít. Ale jak jsme už lehce zmrzlí a z dlouhého čekání lehce zoufalí, vecpeme se prostředními dveřmi dovnitř všichni. Je to tělo na tělo, ale jedeme a to je nejvíc. Z konečné stanice autobusu u Kyoto Station to máme domů jen kousek.

Doma si chvíli vydechneme a najíme se. Děti pak necháme doma a vyrazíme do nákupní centra na nákupy – chceme částečně zmapovat terén než tam vezmeme děti a také potřebujeme nakoupit ve větším supermarketu před zítřejším celodenním výletem do Hirošimy.

O nás Blog

Místa zkušenosti