Báječný den na treku

Út 11.10. kemp, Socma, 3200 m.n.m. (Peru) – placené parkoviště, Ollantaytambo, 2789 m.n.m. (Peru)

Odbočit k tomuto místu se nám vyplatilo. Noc byla klidná, cítíme se zde vítáni a navíc odtud vede krátká trasa k vodopádům a k archeologickému nalezišti nad nimi. Trasa je sice krátká (asi 2 km k vodopádům), ale začíná v nadmořské výšce 3200 m, kde se už špatně dýchá a každý krok do kopce je znát, a končí o 300 m výš.

První část trasy vede údolím kus nad potokem, takže máme výhled na políčka, která potok obklopují. Místní lidé ručně okopávají své plodiny (brambory a asi kukuřici). Jsou u toho hluboce ohnutí v zádech, v ruce drží zvláštní velké motyky s krátkými rukojeťmi. Lidé tu žijí velmi prostě. Zatímco vesnice Socma je spojená se světem prašnou, ale dobře udržovanou silnicí. Domy za touto vesnicí už nám připadají od civilizace vzdálenější o další úroveň, ale alespoň jsou v nějaké společné osadě, kde je možná i nějaká ta „tienda“ (obchůdek). Během výletu, ale uvidíme vysoko v horách další domy většinou tak po třech, které jsou od civilizace zcela odloučené a dostat se k nim dá jen pěšky nebo na koni. Nutí mne to přemýšlet o životě na takovém místě, jaké to asi je žít tak daleko od jiných lidí, od měst a obchodů, od škol a (z našeho pohledu) zajímavé práce.

Skupinka lidí pracujících na poli.

Po nějaké době se profil cesty změní, před námi se objeví prudký kopec. Jisté děti se sekají, nechtějí jít dál. Dáváme si pauzu v přístřešku pro koně, kde je aspoň trochu stín a není takové vedro jako na sluníčko. Poté začněme stoupat do strmého kopce, podél cestičky čas od času roste menší strom, v jehož stínu odpočíváme. Rostou tu i eukalypty, které mám spojené Austrálií. Jejich listí popadané na zemi krásně voní. Jedno z dětí vytrvale kňučí. Nakonec se k vodopádům přeci jen dohrabeme. Jsou nádherné, úplně jiné než všechny ostatní, které jsme doposud viděli (a že jsme jich už viděli). Nejenže jsou vysoké, ale padají dolů takový neobvyklým způsobem, který nedokážu popsat.

Chvíli odpočíváme. Týna po chvíli začne tlačit, že už musíme vyrazit. Kuba si ale ještě dost neodpočinul a tak se definitivně sekne. Nikam dál prostě nepůjde a basta. Jenže ti tři další už vyrazili napřed, musím je zavolat, přebalíme batohy tak, aby každý měl svou větrovku, vodu a svačinu. Zůstávám s ním sama u vodopádů. Z kurzu máme za úkol dvakrát třikrát týdně meditovat vsedě, tak si tedy obleču všechno, co mám (u vodopádů je chladivé mikroklima), Kubíka pošlu, ať si hraje u potůčku, do uší si dám sluchátka a pustím si nahrávku s meditací. Tentokrát mi to jde lépe než poprvé, kdy jsem měla problém celou dobu vydržet a co pět minut jsem se koukala na mobil, kolik času ještě musím vydržet. Ráda bych řekla, že je to tím magickým místem, ale spíš to bude tréninkem, tím, že postupně přicházejí další turisté a já je čas od času jedním okem monitoruji, takže je to vlastně docela zábava. Ke konci je kolem mne asi deset lidí, z nichž jeden brnká na kytaru a taky jeden obří pes. Kuba si celou dobu krásně hrál, vyrušil mne jen dvakrát, dostatečně si odpočinul a stačí malá chvilka přemlouvání, abychom vyrazili na zbytkem rodiny.

Celkový pohled na údolí Socmy.

Vyrazíme tedy na trasu a Janka s holkami potkáme na miradoru (místě s výhledem do údolí). Tři místní muži tam cosi kopou, tipuji, že místo na nějaký přístřešek. Celá trasa je poměrně nově obnovená, místy vede jinudy než dřív. Jsou tu úplně nové šipky (často zabalené do plastového pytlíku). Vypadá to, že se snaží sem dostat turisty a trochu ulevit jiným trekům v okolí Cuzca.

Vodopády Perolniyoc jsou vysoké více než 100 m. Přímo nad nimi se nachází malé archeologické naleziště Raqaypata, které bylo obývané již v době před příchodem Incké civilizace.  

Dohodnu se s Jankem, že na nás počkají na miradoru, zatímco my s Kubou „doběhneme“ k ruinám. Ještě nám poradí nějakou zkratku. Odpočatý Kuba šlape statečně, oba se zadýcháme a chvíle odpočíváme. U ruin si oba vydechneme, jak si ji obejdu, zjistím, že jedna cestička z nich vede do Ollantaytamba, kam máme odpoledne namířeno. Lákalo by mne pokračovat po pěšince vedoucí po úbočí hory, ale je mi jasné, že to není možné. Místo toho se vrátím ke Kubovi a společně se vydáme na cestu zpět.

Archeologické naleziště Raqaypata.

Tajná zásoba coca-coly.

Zbytek rodiny je už mírně otrávený, příště se prý nesmíme takhle dělit, navrhuji, že příště by bylo lepší nechat Kubu si chvíli pohrát, přičemž by si odpočinul a nabral síly na další úsek. Dolů sestupuje jinou cestou než jsme stoupali nahoru. Když svítí slunce, je vedro, když zajde za mrak citelně se ochladí. My si střídavě sundáváme a oblékáme mikiny. Místní to neřeší, chodí neustále v tom samém – dlouhých nohavicích a dlouhých rukávech. Ostatně o oblékání místních by se dal napsat dlouhý článek, na který ale nemám sílu ani podklady.

Jednu chvíli Týna jdoucí jako první vyděšeně vykřikne a s dalšími výkřiky utíká naším směrem. Vyděsím se, že ji uštknul had nebo se stalo něco podobně strašného. Naštěstí jen uviděla vprostřed cestičky obřího pavouka. Janek to jde prozkoumat a hlásí, že je tam opravdu obří chlupatý pavouk, který právě ulovil nějaký hmyz a bojuje s ním. Opatrně jen obejdeme, Janek ho vyfotí. Je to docela děsivá představa (vlastně skutečnost), že takoví pavouci tu zcela běžně žijí, jen my jsme o jejich existenci (naštěstí) neměli ani tušení. Do kempu dorazíme příjemně utahaní. Cestou ještě potkáme skupinu turistů, kteří míří k vodopádům (upřímně některé mladé ženy vypadají, že tam nedojdou).

V kempu (vlastně na fotbalovém hřišti) se nám moc líbilo. Již nějakou dobu s sebou vozíme vytříděné věci, kterých se chceme z různých důvodů zbavit – Jolčiny zimní boty, ze kterých vyrostla, Kubovi zcela nové trekové boty, které si odmítá byť jen obout, nějaká trička apod. Janek a Týna ty věnují rodince správce kempu. Mají velkou radost a na oplátku dostaneme ručně tkané prostírání s vytkaným názvem vesnice Socma.

Postupně sklesáme serpentýnami dolů k řece, podél níž dojedeme do Ollantaytamba. Za tři soli zaparkujeme na městském parkovišti a jdeme se projít do městečka, které se nachází pod inckými ruinami. Uličky jsou plné obchůdků se suvenýry a je tu malý trh na náměstí před vchodem k ruinám. Je to v Peru vlastně poprvé, co se ocitáme na trhu pro turisty a je to moc příjemné. Všechno si prohlížíme, ale zatím nic nekupujeme. Jen něco malého k jídlo – maso ogrilované na špejli a bramborou vařenou ve slupce.

Anticuchos z hovězího, kuřecího masa nebo párků. S bramborou vařenou ve slupce napíchnutou na konci špejle.

Anticuchos jsou obvykle tenké plátky masa napíchnuté na špejli a opečené na roštu, pod kterým se topí dřevěným uhlím. Při pečení kuchařka maso potírá směsí vody a oleje a plochým nástrojem ho přitlačuje k roštu. Během toho oloupe předem uvařenou bramboru, nechá ji přihřát a nakonec je napíchne na konec špejle.

Tato peruánská pouliční specialita je součástí peruánské historie. Říká se, že pochází od afrických otroků, které v 16. století přivezli do Peru Španělé. Když jednou za čas Španělé porazili krávu, dali vnitřnosti právě otrokům. Ti se je naučili vařit, přičemž používali jak koření ze Španělska, tak místní koření z And. Když byla v roce 1874 otrokům dána svoboda, mnozí z nich se přestěhovali do měst. Aby uživily, začaly ženy prodávat na rozích ulic anticiuhos, které si místní brzy oblíbili. Z měst (především z Limy) se anticuchos rozšířily i do městeček a vesnic.

Nejčastěji se připravují v kuřecího nebo hovězího masa, tradiční jsou anticuchos de corazon z hovězího srdce a moderní novinkou jsou ty z párků. V horských oblastech můžete ochutnat i anticuchos připravené z maso lam alpak.

Na noc zaparkujeme na hlídaném parkovišti. Po večeři necháme děti v autě koukat na film a sami jdeme na rande do města. Nedojdeme daleko, v první kavárně si koupíme latté a užíváme si rychlé wifi. Naházíme na Instagram několik příspěvků a videí. Pak se ještě chvíli projdeme a vrátíme se k dětem, kterým zrovna skončil film.